Po stopách krve

Kriminálkám zrovna neholduju a už vůbec né českým či československým. Důvody proč jsem to riskl byly tři. V bedně nic nešlo, případ sexuálné úchylného vraha dětí zněl slibně a navíc v tom hraje Rudla Hrušinský. Tohle moje první setkání (možná že né poslední ) s majorem Kalašem nedopadlo vůbec špatně. R. Hrušinský zahrál svou roli výborně, příběh taky zaujal. Na druhou stranu se nedá říct že bych z toho byl zas nějak extra vodvařenej. Za mě je to slušnej průměr....PS: Pobavila mě hned jedna z prvních vět - Kávu ? Děkuji už jsem snídal. (19.04.2020)

Pro mě dokonce ještě o třídu lepší, než Vrah skrývá tvář, kterého znám už nazpamět. Atmosféra hustá tak, že by se dala krájet, podpořená bezchybnou hudbou (to by byl soundtrack!) která z toho dělá skoro čistokrevný horror. Rozhodně to má nejlepší (ve smyslu ponurosti) atmošku kolem 11 večer. Ještě musím vidět ten Strach, který dle názvu určitě nebude pro slečinky. Nejvíc mě asi dostalo do depky, ta smrt plynem jisté postavy. Nechci spoilerovat. (08.05.2018)

Přišlo mi to o něco méně strhující a napínavé, než Vrah skrývá tvář, každopádně i Po stopách krve je hodně povedená detektivka. Precizně natočená, atmosférická podívaná, se zajímavým příběhem, který se poměrně chytře vyvíjí. K tomu ještě připočtěme skvělé herecké výkony (až teda na jeden) , u kterých ze všech nejvíc exceluje samozřejmě Hrušínský. Vlastně nemám moc co vyčítat, ale nebyl jsem dostatečně nadšený, abych tu 5* dal. Takže dávám "jenom" silné 4* (24.07.2020)

Schulhoffův třetí noir (ale z těch českých asi ten nejprvnější) zastíní kdejakou americkou klasiku tohoto žánru. Nejde jen o kriminální drama zasazené do skličujícího bezčasí vyšinutého světa, ale nad ně – právě o tento svět sám. Příběhem prochází jen málo postav (a možná vůbec žádná!), která by nebyla více či méně osamocená – a právě takový je i vyšetřovatel. Vražděné osamělé děti, osamělý psychopatický vrah, žijící v roztříštěných vztazích s podobně odstředěnými lidmi, vzbuzujícími svým žalem respekt i hrůzu, osamělá vesnická kráska zabřednuvší v kalný vztah s nezralým ženáčem ze sousední vsi, rovněž vrženým v život spíše proti své vůli, vyděděný sígr z polepšovny předurčený k otročině a sebeužírání ve všeobecném opovržení (zvláště tyrany navyklými na přetvářku, kterou pokládají za život) a řada lékařů, tiše evidujících a diagnostikujících povrchové rány života a smrti… Kalašova osamocenost přitom zvláště zneklidňuje: obestírá ji mlčení, známka koncentrace i pozorného bezeslovného dialogu s vyjevujícími se skutečnostmi. To ticho neobklopuje vír nezkrotitelných myšlenek, o nichž bychom se mohli něco dozvědět: naplňuje se jím naprosté noření se ve věci, v záhadné, nesrozumitelné, ale k cíli vedoucí. Ale i věci umějí klamat a z důvěry v jejich lež se rodí to nejskutečnější drama: nezodpovídají naléhavé otázky, ale vtahují do svých hlubin, jako by jim chyběla milostná blízkost zaujatého zraku. Kalašovo vyšetřování je mystériem – a mohlo by být iniciací, rozšířeno o další postavu, jinošského detektivního eléva, o což se pokusil pozdější, aktualizovaný kalašovský příběh Na kolejích čeká vrah. Ten však drama odstínil (účinným) humorem a převedl je do jiného světa i vědomí. (12.01.2018)

Režisér Petr Schulhoff do třetice přivádí na scénu charismatického majora Kalaše s tváří Rudolfa Hrušínského a naplno tak demonstruje dvě věci - jednak že mu žánr detektivní sedne mnohem více než žánr komunální satiry, druhak ještě více podtrhuje faktickou pozici, kterou měla naše kinematografie v 60. letech minulého století, tedy že byla jednou z nejlepších, které se, minimálně v Evropě, daly zaznamenat. Velmi působivá černobílá detektivka staromilského střihu, v podstatě maximálně jednoduchá, dosti konverzační, dosti reálná, uvěřitelná a ze života, s dokonale tísnivou atmosférou, s vynikajícím depresivním hudebním podkresem, přesvědčivými hereckými výkony v čele s představitelem hlavního hrdiny, detektivem, který je po mordpartě pana rady Vacátka druhou (a bohužel už poslední) skutečnou legendou české filmové detektivky... (28.03.2011)