Private Torment
Režie:
Hynek BočanKamera:
Jan NěmečekHudba:
Jiří ŠustHrají:
Pavel Landovský, Josef Somr, Daniela Kolářová, Míla Myslíková, Josef Chvalina, Eva Geislerová, Evelyna Steimarová, Adolf Minský, Soňa Šimberová (více)Obsahy(1)
Hořká komedie o manželství, nevěře a podivné lásce podle novely Vladimíra Párala... V příběhu o tom, jak se šest lidí domnívá, že prožívají lásku a občas si při tom jaksi vymění partnery, vytvořil jednu z nejvýznamnějších filmových rolí Pavel Landovský, jehož Standu Kociána charakterizovala tehdejší kritika jako „živnostníčka v podnikání i v lásce“. Neméně velkou a náročnou roli zde dostal Josef Somr, který hrál bezskrupulózního Adu Vinše. Oběma úspěšně sekunduje debutující Daniela Kolářová v primitivní a vychytralé postavě Bohunky, za jejímiž intelektuálně znějícími replikami je cítit prázdnota, bezútěšnost a neschopnost prožít něco hlubšího než „bouři pod peřinou“ (pod tímto výstižným názvem běžel Bočanův film v Polsku). Mechanická monotónnost života však u našich hrdinů pomalu umrtvuje vše lidské včetně lásky a sexu. Hynek Bočan chtěl natočit „zlý“ film a současně však film, který by nebyl nudný. Zvolil proto úmyslně metodu kontrastu. Soukromá vichřice je komedií, při níž se divák baví tak dlouho, dokud mu nedojde, že se směje vlastně sám sobě... Když se v polovině 60. let objevila na pultech knihkupců prvotina spisovatele Vladimíra Párala (tehdy inženýra severočeské chemičky) "Soukromá vichřice" s podtitulem „Laboratorní zpráva ze života hmyzu“, nikdo netušil, s jakou úporností bude tento nelítostný analytik ubíjející životní banality a stereotypu ve svých „výzkumech“ pokračovat. Ale ať už to byla "Profesionální žena", "Radost až do rána", "Mladý muž a bílá velryba", "Milenci a vrazi" a další jeho díla, vždy kromě „vědeckého zájmu o onen hmyz“ v nich najdeme svižný vypravěčský styl a na svou dobu odvážný ponor do světa erotiky. Jeho knihy byly čtenáři nadšeně přijímány, protože znamenaly v české literatuře jisté novum. Podobně byly vítány i filmové přepisy próz spisovatele, který patří vedle Bohumila Hrabala k nejčastěji filmovaným autorům moderní české literatury. Soukromou vichřici natočil v roce 1967 režisér Hynek Bočan. Podle režisérova názoru je Páral „jedním z prvních autorů, kteří v naší literatuře odkryli velice přímým, až drastickým způsobem reálné vztahy mezi lidmi“. (Česká televize)
(více)Recenze (85)
Je tam dost vtipných momentů, ale především znepokojivých stereotypů. Dost mě žralo to uplatňování stejných rituálů v intimnostech s různými partnery, jako by se nechumelilo; kéž by tomu tak ve skutečnosti nebylo. Jinak Neckářova "Lékořice" byla tehdy dost aktuální – vyšla 1966, rok nato vyšel Páralův román a ještě téhož roku byl zfilmován do této podoby. ()
Nejstarší a patrně dosud nejlepší adaptace z Páralova díla se obírá životním tématem-stigmatem tohoto českého spisovatele: zprvu romantickokritickým, později bezradným a posléze zcela rezignujícím postojem k pronikání konzumismu do naší společnosti. Autobiograficky zabarvený příběh mladých lidí své doby přesně zrcadlí možnosti, naděje, tužby i počínající rezignaci společnosti na počátku šedesátých let. Doby, která vyžadovala tzv. spotřební zboží, na něž nebylo dost sil a prostředků ani v peněženkách potenciálních zákazníků, ani výrobců. Za zmínku stojí fakt, že je to jeden ze startovních snímků tehdy nastupující herecké generace (Kolářová, Somr, Landovský, Satoranský, Neckář). VICHŘICE je určitě zařaditelná mezi vrcholná díla tehdejší naší filmové vlny. A i proto přes více než čtyřicet let, která uplynula od její premiéry, si zaslouží svou digitální verzi na DVD nosičích. ()
„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ ()
Na gymplu nám profesor češtiny vyprávěl o Páralovi natolik sugestivně, že jsem ho vyloženě obával rozečíst, neb jsem s v té době zabýval tématy stereotypu a šedi "vědecky" a panovala důvodná obava, že to těžce ponesu. Nyní zocelen životem již sice nemám na četbu čas a když, tak ne na seznamování s Páralem, ale byl jsem ready natrefit na tenhle biják v bedně. A výsledek ? Skutečně vynikající dílo, které je aktuální dodnes, byť glosuje dobu dávno minulou. Oni holt nedělní kuřata na paprice a banalita lidského žití (i přes různá vybičování se) nejsou jen otázkou totality, i když v ní nabývaly ještě více zrůdných rozměrů. Celá ta deprese je zde ale navíc protkána nebetyčnou srandou, které samozřejmě vévodí žárlivý Lanďák a výsledný mix dosahuje až ke kvalitám podobně obousečných Homolkových. A Ústí n. L. taky potěšilo. ()
Úvodní půl hodina černobílého snímku byla hodně zvláštní, naprosto jsem nevěděl, kudy se bude film ubírat. Pak ovšem začne Landovský svým ortodoxním způsobem plánovat vraždu, přičemž divák zažije nejedno milé překvapení. Závěrečná půl hodina zase naopak vynahradí tu první nezáživnou, protože Landovský se Somrem rozjedou herecký koncert. Místy velmi vtipné, místy drsně socialistické. Ale fakt dobré. Zase ČT vyhrabala něco zajímavého z archívu. ()
Galerie (33)
Zajímavosti (10)
- Bočan točil právě scénu v čínské restauraci s Kolářovou, Somrem a Václavem Neckářem, o němž je ve filmu řeč. A režisér tehdy při práci náhodně potkal Bohdalovou s Menzelem před zmíněnou restaurací. Nabídl proto pohotově oběma oběd zadarmo, když se v jednom záběru s Neckářem objeví. Oni souhlasili a epizodní role zahráli. (rakovnik)
- Filmová chata u jezu na Želivce byla atrapa. Měla pouze stěny směrem ke kameře. Barrandovští pracovníci ji věrohodně naaranžovali tak, že působí ve filmu romanticky u vody pod skálou. (rakovnik)
- Natáčení probíhalo v roce 1967 v Ústí nad Labem a v Petrovicích u Humpolce. (dyfur)
Reklama