Soukromá vichřice

Vynikající adaptace románu Vladimíra Párala. Tradiční Páralův manželský a milenecký vzorec, tradiční místo bohapusté severočeské chemičky, maloměšťácké hodnoty i způsob života, zkoumání života i jeho banality a především analýza vztahů - to postižení partnerského stereotypu je asi nejcennější devizou Soukromé vichřice. Bočan toho dociluje opakováním sekvencí určitých scén a stejně jako Páral v literární předloze pomocí jazyka - cyklickým opakováním určitých slov a vět. Film i kniha najednu stranou slouží jako hodně nepříjemná sonda do šedi a marasmu komunistického Československa uprostřed bezčasí 60. let, na druhou stranu má ale svůj silný nadčasový rozměr právě postižením stereotypu manželského i partnerského života a exponováním jednotlivých lidských typů (muž v manažerské pozici v krizi středního věku, postava Bohunky, kterou bychom dnes mohli označit módním termínem ,,zlatokopka" atd.). Osobně se rád dívám na staré české filmy mimo jiné i kvůli tomu, že je v nich zachycena realita dané doby, to jak vypadala města, vesnice, lidé, vozový park, infrastruktura a to mi právě černobílý film Hynka Bočana splňuje bezezbytku - navíc fakt, že jde vlastně o reflexi právě se rodícího konzumní společnosti, jejíž zárodky můžeme v chování postav pozorovat, takový prematerialismus před svou zlatou érou v normalizačních 70. letech. PS: Živelnost i zemitost herectví Pavla Landovského je opravdu fascinující... (03.01.2013)

„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ (15.02.2017)

Dodnes si pamatuju, že když jsem ve svých 17 letech Soukromou vichřici dočetla, bylo mi z toho všeho stereotypu a "da capo alfine" málem fyzicky špatně.... Řekla bych, že film je trochu méně drsný a obsahuje "chvilky pro zasmání" a hlavně Landovského, který ty vztahové šachy, kdy je každý s každým zaměnitelný, trochu zlidšťuje.... (16.12.2011)

Celý čas som rozmýšľal, prečo som o tomto filme nikdy nepočul. Prečo sa nikdy (?) neobjavil v programe komerčných staníc cez víkend popoludní. Jedná sa totiž o civilnú, častokrát humornú odnož českej novej vlny, kde sa to pár krát podarilo vytiahnuť až na kult. To pri všetkej inteligencii diel. Taká je aj Súkromná víchrica. Landovský a Somr v českej novej vlne a ešte ako sokovia, to by nemohlo dopadnúť zle ani pri horšom scenári. Toto je ten typ komédie, kde sú postavy maximálne vážne, prežívajú pomerne krušné chvíle a práve na tom sa divák zabáva. Podmienkou však je, že musí byť inteligentný. Čím som si nevedomky asi odpovedal aj na úvod komentára. (08.12.2015)

Při sledování filmu člověka napadá, kolik pracovních úrazů byla ve skutečnosti vražda, provedena někým šikovnějším než Lanďákem? Samozřejmě to platí zejména pro minulost, né pro dnešní dobu, kdy dochází k proměně struktury HDP, který je tvořen čím dál tím víc nehmotnými službami. Ač se to zdá k nevíře, železným hákem v továrně se totiž zabíjí líp než prezentací v powerpointu. Landovský to měl lehký, vzal výše zmíněný hák a šel na věc, co maj dělat chudáci paroháči v dnešních kancelářích? V době, kdy se používaly šanony, to ještě šlo, ona taková složka spadlá z posledního patra vysokého regálu udělá své, ale co dnes, zkuste někoho zabít fleškou, byť by měla třeba i dva terrabajty! Z jaký výšky by musela spadnout, aby se docílilo stejného efektu jako se šanonem, o háku nemluvě! Leda ji na svůdníka shodit z posledního patra nějakého kilometrového mrakodrapu, ovšem nevím nevím, vzhledem k měnícím se větrům by to od vražděného vyžadovalo značnou dávku aktivní kooperace, pružné manévrování podle odhadovaného místa dopadu, což si zrovna nejsem jistý, jestli by k ní byl ochoten. Nehledě na to, že jen málokterá česká společnost bude platit zaměstnancům školení v Dubaji. Proto se dnes musí vymýšlet jiné způsoby. Třeba takový zaměstnavatel to má celkem lehký, když se chce zbavit zaměstnance. Zavalení prací již nefunguje, zaměstnancovi je to většinou buřt, žíly mu to netrhá, pojede si dál nevzrušeně ve svém tempíčku. Proto je lepší použít prostředek z opačné, kladné strany spektra. Zkrátka zaměstnanci, který je zvyklý na prémie tak maximálně ve formě bonboniéry k padesátinám (firmy, ne jeho! k jeho padesátinám dostane coby bonus výpověď, samozřejmě), poslat na účet najednou třeba milión. Z toho klepne radostí i člověku s nervy jak špagáty. Na oko to vypadá, že to společnost vyjde draho, ale není to pravda, samozřejmě si ty prachy vyreklamuje od příbuzných s tím, že šlo o omyl. (22.12.2015)