Mys hrůzy

Scénář: Wesley Strick, James R. Webb .. "Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku." . . . . . Nechtějte být v kůži právníka s rodinnou, který negramotnému a sexuálně narušenému jedinci stopí v případu znásilnění důkaz díky němuž se mohl vyhnout lochu. Ve vězení je totiž spousta času na učení se špatných i dobrých věcí. Třeba práva, náboženství, psychologie a jednou vás třeba propustí, takže nechybí motivace a pak? Zosobněná hrůza přichází! Zajímavý příběh se pod režijní taktovkou Martina Scorsese mění v nesnadno zapomenutelnou podívanou, plnou zvláštních kamerových nájezdů, velmi přesné hudby a trochu nevěrohodného konce. Robert De Niro je ve formě a roli si vyloženě užívá a jeden z jeho „objektů zájmu“, mladičká Juliette Lewis, je jednoduše a ve všech směrech úžasná!!. PS: původní film neznám. (09.09.2005)

Viděl jsem i originál a tento remake ho rozhodně převyšuje. Ten byl totiž černobílý i v charakterech - Nolte tady už není tím jednoznačně kladným hrdinou jako Peck - i on má trochu černé svědomí. Vedle skvělého DeNira se mi moc líbili i ostatní herci. Herrmannova hudba je prostě geniální. Závěr mi nevadí, ale je pravda, že De Niro má asi 10 životů. (07.06.2003)

Kdepak Mel, DeNiro je ten pravý "Mad Max!“ Jediné nedostatky ve Scorseseho poctivém thrilleru bych viděl v poněkud okatě studiovém konci a v přehnaně afektovaná J.Lange, která občas naruší precizní herecké výkony všech zúčastněných. Září především J.Lewis v roli nejisté lolitky, sloužící jako nástroj sladké pomsty potetovaného kriminálníka, co měl spoustu času naučit se číst. Být jejím tatínkem místo Nolteho, řešil bych to ukázkou pár fotografií ze spisu, zobrazujících Maxův láskyplný vztah k něžnému pohlaví.. Jakmile si automechanik Cady začne za jízdy prohlížet podvozek Bowdenovic vozu, vždycky si vzpomenu na parodii Cape Fear v Simpsonech (ďábelský Levák Bob). (23.03.2009)

Původní film sem sice neviděl, ale i remake je fakt slušný psycho. Robert De Niro v jedný ze svých naprosto nejlepších záporných rolí fakt exceluje, z něho de strach i když jenom sedí v autě a když ještě zvýší hlas, tak bych si to nechtěl s Noltem vyměnit, kór když tim zvýšeným hlasem řiká jeho rozsudek. Nicméně příběh mi nepřišel nijak zvlášť originální, ale všechno to krásně zakryje pěkně hustá atmosféra a dobrá hudba (18.03.2007)

Mys, poslední výběžek pevné země, za ním číhá již jen hlubina hrozící vše pohltit, dál již ustoupit nelze... A před psychopatem, který je posedlý pomstou, jenž se před ničím nezastaví, ani před kamerou, kterou hned v prvních záběrech projde jak rozjetý tank, před tím, zdá se, lze jedině ustupovat... Před jeho hrůznou sečtělostí, před vyznáním, slibem a smyslem života, které si nechal vytetovat na tělo. Před jeho znalostí právního systému s níž dokáže realizovat své záměry, aniž by na něj směla dopadnout ruka zákona, před Dantovým peklem, které přináší... Robert de Niro předvádí jeden z nejcharakternějších bezcharakterů. Promlouvá chytře a vtipně, až by se jeden smál a nechal v sobě budit obdiv, nebýt toho děsu - tak pěkně se tyto dvě věci v určitých chvílích slévají do nepříjemného a přece příjemného rozporu v diváckých pocitech. Však stupňování hrůz a démoničnosti Maxe Cadyho, jež zákonitě v takovém filmu přichází, přináší nakonec i částečné odpoutání diváka, který si začne až příliš silně uvědomat, že je to jen film a říkat si: "Nevěřím, nevěřím. A vůbec, co jste říct chtěli, už řečeno bylo a teď už se nebojím, když je to jen jako." (30.06.2009)