Poslední pokušení Krista

Myšlenkově bohatý film, jehož největší předností je, že se nesnaží Ježíše glorifikovat, a tím si získal moje srdce. Já se mu dlouho vyhýbala, protože jsem si nejdříve chtěla přečíst předlohu, ale chybělo mi opravdové odhodlání a přiznám se, že hloupé předsudky vyhrály. Vůbec nelituji těch 164 minut, kterých jsem filmem zabila. Naopak. "Lhaním nemůžeš zachránit svět." Zapomeňte na náboženství, prostě se jen milujte... Poslední obraz usmívajícího se Ježíše na kříži je jedním z nejkrásnějších a nejlepších zakončení. (16.01.2007)

Originální pojetí příběhu Ježíše Nazaretského, které se vůbec neřídí podle evangelií, natož pak podle Bible. Martin Scorsese si to prostě natočil podle sebe a dost dobře se mu to povedlo. Může děkovat hlavně za kameru, kterou má geniální, za Defoa, který se nechal kvůli filmu klidně i dvakrát ukřižovat, ale hlavně kvůli tomu, že film je skutečně epický. Obsahuje plno mytických představ o stvoření náboženstvích kolem Ježíše Krista. Abych se ale přiznal, tak ze začátku jsem se trošičku ztrácal, než jsem se do příběhu skutečně dostal, po půl hodině už to ale šlapalo jako po másle a já sledoval okolí. Okolí, které režisér dokázal neskutečně opsat od doby před dvouma tisíci lety. Nikdo neví, jak to tehdá ve světě vypadalo, ale jemu bych to klidně věřil. Všecko je to natočené tak autenticky, že jsem si fakt přišel, jako bych stál na kopci a sledoval ukřižovaného Ježíše. Na filmu se mi ale líbí hlavně to, že vypráví CELÝ Ježíšův příběh. Od osvícení Bohem, přes získané davy až po samotné ukřižování a zmrtvýchvstání. Něco to do sebe určitě bude mít, jenom by to nemuselo být tak dlouhé. I když pak by to nebylo zase tolik epické. Je to natočené obyčejně, pro obyčejného diváka. Žádné efekty nebo cokoliv jiného. Akorát dokonalé hrátky se zvukem a obrazem. To jen dokazuje, jak je Martin Scorsese dokonalý režisér. Ale také si vzal na krk dost závažné téma. To by se ani jinak natočit snad nedalo. Možná dalo, tak jak to natočil Mel Gibson, ale ten to zase pojal z naprosto jiné strany. Když bych ale měl vybírat, určitě bych sáhnul po tomhle vyprávění. Je opravdovější i když se o v něm nemluví latinsky a nehraje se na nechutné přehánění, jenom aby z toho lidi byli v šoku a měli důvod kolabovat v kinech, jako se u Gibsonova filmu bez problémů stávalo. (14.12.2009)

Geniální zamyšlení nad podstatou nejenom křesťanství, ale vůbec víry jako takové. Film s duchaplným scenářem, který nabourává vžité pohledy dogmaticky uvažujících jedinců, kterým Scorseseho přemýšlivý, jinaký náhled na osobu Ježíše Krista nemusí být vůbec po chuti. I obrazově dominuje. Scénu ukřižování je kompozičně úžasná a všimněte si také, že při křížové cestě na Golgotu se Scorsese inspiroval obrazy starých holandských mistrů, mám tím na mysli postavení lidí, jejich gesta, výrazy, mimiku. Zapalování kinosálů ze strany radikálních křesťanských spolků při samotné premiéře filmu považuji za důsledek hlubokého nepochopení tohoto Scorseseho stěžejního díla. PS: Neméně geniální je i Gabrielův netradiční soundtrack. (02.06.2002)

Obligátně: Nečetl jsem předlohu, takže nevím, komu náleží chvála za myšlenku a její rozvinutí. Možná je to výhoda, beru-li v potaz Isherwoodovu kritiku filmu vzhledem ke Kazantzakisově knize. Film jako takový je výborný. Jsem rád, že jsem ho poprvé viděl v době, kdy jsem ve věci víry "hledal". Později už bych ho asi nevnímal tak otevřeně, ale spíš stranicky a povýšenecky. Ani tehdy, ani dnes nevnímám film jako "provokativní" (leda provokující k myšlení) nebo dokonce "odhalující", "bořící" či usvědčující", nýbrž ho považuji za vynikající rozehrání hlubokého, lidsky a myšlenkově věrohodného alternativního pohledu na člověka, který se stal (zde vlastně nestal) Bohem. Nejde o žádné lacině senzační "co když to bylo všechno jinak". Je znát, že tvůrce (spisovatel?), si je velmi dobře vědom, o kom vypráví. I s kanonickým podáním o Ježíši a těch ostatních nakládá bravurně. Mýlí se Maralkey, když tady píše, že se pojetí tohoto filmu "vůbec neřídí podle evangelií, natož pak podle Bible". Samozřejmě, jde o "konkurenční" podání, ale způsob, jak přitom dalekosáhle respektuje kánon (byť proto, aby jeho zvěst obrátil na ruby), je obdivuhodný. (22.04.2011)

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé! (23.05.2007)