New York, New York

To jsem nevěděl, že tuhle blbost natočil Scorsese. Ale co se dá dělat, chtěl jsem tomu dát šanci. Teď ale vím, že zbytečně a doufám, že Scorsese už nikdy po muzikálu nesáhne. Obdivovat musím De Nirovu hru na saxofon, která je vážně uvěřitelná... ale jeho postava sobeckýho psychouše safoxouše denirouše byla taková divná. Ale to asi měla. A teď k mému nejsilnějšímu zážitku. V sále se tančí, De Niro hledá babu na vojetí, slídí davem a pak najednou, viděno z dálky, strašnej vyhryz v davu! Ano, tvor nazvaný Liza Minnelli, naleze do své hlavní role a už se jí nezbavíme. Tancuje, zpívá a nelíbí se mi ani ten styl zpěvu, ani ty její tance, ani barva hlasu, ale hlavně, celá ona. Když zkombinuju její zjev a chování, dostanu kombinaci Zagorové, Hurvínka, kokršpaněla, Zelenkové, lenochoda Sida z Doby ledové, staré báby ve středním věku, Vincenta Schiavelliho a hnusu z popáleninovýho centra s parukou. Ty její vlasy byly kolikrát taky hrůza, jak kdyby byly vyrobený z psího ocasu a navlečený na drátěnou konstrukci. Jako hororová postava by prostě vyzněla líp. Ještě když se vrátím k hudbě, tak ty zpěvy stojí za prd a i ten chabej New York, New York (kterej jedinej má zapamatovatelnou melodii) nemá na verzi Franka Sinatry. Ale co se mi líbilo, tak ty jazzové a bluesové kousky (dokud se do toho nepřimíchal zpěv). Ze zpěvaček se mi jakž takž zamlouvala až ta černoška, na kterou se i dalo dívat, na rozdíl od těch bílejch mrch. No a konečně - bylo to celý hrozně dlouhý. Čím víc se blížil konec, tím to bylo delší, protože se tam najednou objevila hromada muzikálovejch a jinak trapnejch vystoupení, u kterejch jsem trpěl. Celé to je jak převzaté z broadwayských prken a ten děj je uplně o hovně. Už nemám víc chuť o tom psát. (03.05.2018)

Bylo to jako splněný sen. Už jen to vidět film dvojice Scorsese & De Niro v kině stálo za to, jakožto ročník devadesát bych normálně v Čechách na jejich poslední film Casino mohla zajít v pěti letech. Což, jak jistě uznáte, byla doba, kdy mě víc zajímal večerníček než brilantní gangsterka pod vedením jednoho z nejschopnějších režisérů americké historie. Dnes je tomu obráceně, jen ty De Nirovy filmy pod Martyho vedením v kině chybí. Uvedení, pro mě posledního neviděného, kousku této dvojice na festivalu ve Varech jsem tedy vítala s nadšením a fenomenální pocit umocnil ještě okamžik, kdy se na podium postavil sám De Niro, aby nám na úvod řekl pár slov. A po tomhle prostě už žádný film nemohl být špatný, prostě nemohl. Možná jsem tedy v hodnocení tohoto snímku hodně neobjektivní, ale i když mě čas od času napadlo, že by Scorsese mohl některé scény ukončit dřív, jsem nadšená. A to se místo mnou očekávané gangsterky dostavila jakási směs muzikálu, dramatu, komedie a romantiky. Jenže zase, jak se mi takový film může nelíbit, když jazz miluju, drama jakbysmet, Bobby neuvěřitelně vtipný šílenec a k tomu mu to zatraceně sekne a charismatu má na rozdávání? Scorsese & De Niro jsou pro mě jednoduše vždy sázkou na jistotu. Takže děkuju za všechny ty krásné filmy a děkuju i za mou oblíbenou hitovku New York, New York, která vznikla pro tenhle film a kterou později Frank Sinatra proslavil. Poznámka: Závěrečná scéna, kde kamera zabírá mokré ulice New Yorku a De Nirovy nohy, je pro mě jeden z nejlépe natočených filmových konců ever. (06.07.2008)

Francine a Jimmy, dva divoký ohýnky, který uměly dohromady roztomile plápolat v souznění, způsobit závažný popáleniny i destruktivně obrátit všechno kolem v troud. Bohužel pro tenhle bezesporu kvalitní film, za 155 minut vyhasne každej táborák, a když se u něj navíc pořád zpívá (a já muzikálům neholduju), vykřesal ze mě onen vznětlivej pár "pouhý" tři velice zápalný jiskry, jež mi žhnoucí v tóninách durových akordů připomněly, že najít ten správnej souzvuk je někdy pěkně Durová kovbojka, co se nedá jen tak Wohnout k obrazu svému. (11.12.2011)

Spousta scén s De Nirem stojí za pozornost, na druhou stranu hodně scén s Lizou Minnelli bych nejraději vystříhal. Martin určitě zúročil své zkušenosti a natočil dílo, které je mimořádně ambiciózní. Muzikál mě obecně nikdy nešmakoval, tady se opravdu zpívá vlastně až na konci. Robertovi jistě nestálo mnoho námahy zahrát naprosto přesvědčivě sobecké hovado. (25.02.2013)

Není to první střet muzikálu s krušnou realitou, ale ve Scorseseho podání je to střet možná nejdotaženější. Čímž se bohužel pro film dokazuje, že muzikálový žánr na takovéhle experimenty není stavěný. Přepínání mezi skladbami a dějem je zcela nefunkční a ve výsledku nevtáhne ani příběh, ani hudba. Poslední půlhodinu jsem (marně) bojoval s přeskakováním skladeb k tomu, abych se dozvěděl něco o hrdinech, protože to mě alespoň nějak zajímalo a skladby děj nijak neposouvají (což je největší možný muzikálový prohřešek). (04.12.2012)