Zuřící býk

Scorsese umí točit filmy a potvrzuje mi to každým snímkem, který jsem od něj dosud viděl. Zuřící býk je skvělé životopisné drama, které diváka zaujme i díky tomu, že není pouze o boxu, ale rovněž se hodně zabývá životem LaMotty. De Niro svoji roli zvládl výborně a Joe Pesci mě také potěšil. Pocitově mi chybělo jen malinko k páté hvězdě. (04.11.2014)

Zase jsem naletěla, skočila jsem na špek všem těm pochvalným ódám na tento nudný film. Box mě nebaví, koukat se na to, jak si dva pánové chtějí vymlátit z lebek poslední zbytečky rozumu, mi přijde ještě stupidnější než se do těch hlav mlátit. Tento film je o jednom primitivovi, který se od jiných primitivů nechal mlátit do hlavy. A fakt nechápu, proč bych měla obdivovat zarputilost někoho, kdo si málem nechal rozmašírovat mozek. (04.05.2014)

Scorsese je o dvě třídy lepší režisér než Avildsen a totéž je možné napsat o Robertu De Nirovi ve vztahu k Sylvesteru Stallonovi, nicméně víc jak 3* nedám ani v tomto případě, protože box je mi sympatický asi jako střetnutí s rozvášněným sršním rojem a testosteronem nabitý Jake LaMotta není týpek, se kterým bych chtěl sdílet dvojdomek. Jako studie chlapáctví a nezvladatelné žárlivosti celkem slušné, ale přesto mě film v žádném ohledu nestrhl. Celkový dojem: 55 %. (19.11.2010)

Když tak nad tím přemýšlím, ZUŘÍCÍ BÝK byl první film, který jsem od Martina Scorseseho viděl. Pohled na člověka, který si před vámi ničí život je neuvěřitelně ubíjející. Přesto je postava Jakea LaMotty, v dokonalém podání Roberta De Nira, hodna obdivu, protože to jako většina dobrých boxerů, nikdy nevzdal. (25.10.2006)

Asi nejvelkolepější Scorseseho óda na člověka. Na toho člověka, který přes svoje výjimečné nadaní, přes sílu své osobnosti a bezmeznou vůli, dospěje jen k zdánlivě vyrovnané rezignaci, ale k takové, kterou přijal jenom chvilkově, jenom na čas, pouze, aby se uklidnil a nabral nových sil, přesto však kdesi v něm je již dávno rozhodnuto o tom, že boj skončil, že bylo dopočítáno a ač na zemi je vítězem. Je to až plytké a nicneříkající, psát, že se tu řeší smysl života, ale toto "neosobní" téma je podáno tak lidsky, tak blízce a zkonkretizovaně, že nebudeme odrazeni a osobnost Jakea La Motty nám ve své nejednoznačnosti navždy ulpí v mysli a bude se k nám stále vracet jako noční můra, která nás však má provokovat a vytrhovat z rezignačních a pasivních pozic. Můra, která nás tím, že nás nenechá spát, uzdraví. (09.12.2004)