Kdo to klepe na moje dveře

Zbytečně dlouhé famácké cvičení, kde si pan režisér zkouší různé styly obrazu. Využívá ke zobrazení to, co každý mladý filmař, tedy prostředí, okolí a lidi svého mládí a dospívání. Takže síla filmu spočívá jen v jisté reálnosti toho, co zobrazuje. Příběh je prostinký a celý film neutáhne. A ta závěrečná katolická koláž (za doprovodu šedesátkové hudby) znechutí asi hodně katolíků. Vlastně by mě zajímalo, jestli tím Scorsese dával najevo své opojení těmito zašlými katolickými atributy, nebo se jim vysmívá., Nejspíše to nevěděl ani on sám. Jako kraťas by to bylo daleko zajímavější. Rané Jarmuschovy filmy mi přijdou zajímavěji natočené. (08.07.2024)

A já říkám super! Už ve Scorseseho celovečerním debutu byl znát jeho režijní rukopis. Hned ve druhé scéně se dočkáme scéy s typickými scorseseovskými prvky: rvačka bandy mladíků, kamera se svižně pohybuje a hraje do toho říznej song. Stejně tak i některé dialogy a herecké výkony - přirozené, svižné, postavy si skáčou do řeči, zadrhávají se. Navíc je tu vidět jak moc velký fanda do filmu Scorsese byl. Joe (Harvey Keitel) zaníceně hovoří ( řekl bych přímo tarantinovsky ) o westernu Stopaři (1956) režiséra Johna Forda, nebo o westernových rolích Lee Marvina a se svojí přítelkyní byl v kině na klasickém westernu Rio Bravo. Taky je tu zcela zřetelný odkaz na francouzskou novou vlnu. Možná, že průměrnému filmovému divákovi to nic neřekne, ale filmoví fandové a taky obdivovatelé Scorseseho tvorby ( počítám se mezi obě skupiny ) by měli být spokojení. Ale film by jste si měli vychutnat i bez znalosti zmíněných westernů a nemusíte vědět, co to byla fr. nová vlna - to je jen takový bonus. Harvey Keitel už tady ukazuje, že z něj něco bude. Jedná se o vcelku jednoduchý příběh, ale vyprávěný zajímavým nelineárním způsobem s nečekanými flashbacky. Často se line hudba z autorádíí. A ještě jedna zajímavost - v jedné scéně zazní slavná píseň od The Doors, kterou máte asi spojenou se slavným válečným filmem - ano, je to ta píseň, kterou F. F. Coppola použil o deset let později ve své Apokalypse. (05.04.2005)

Odhlédnu-li od faktu, že Kdo to klepe na moje dveře režíroval bůh (který se očividně teprve zaučoval, ale je milé v historii Scorseseho hledat kořeny třebas Tarantina), takže spousta záběrů a střihových montáží je jednoduše božích, není to zase taková paráda. Lehce existenciální, generačně-výpovědní story by potřebovala výraznější příběh. Nebo alespoň nějaký příběh. Zkrátka takové cvičení na téma "hledání stylu". (23.07.2013)

Koukám, že Scorsese to uměl i jako režisérský zajíček..:-) Ačkoli je to poměrně jednoduchý příběh, je velmi dobře zpracovaný, nabytý elektrizující atmosférou šedesátek. Vztah katolickou výchovou zakomplexovaného hejska a citlivé vzdělané dívky přibližuje a bez moralistních tendencí zobrazuje pokrytecké předsudky hlavního hrdiny, že existují jen dva druhy žen - panny, jenž jsou předurčeny býti dobrými manželkami, a štětky, které mají sloužit pro povyraražení pánů (a manželů...). Siláckost maskulinní části populace a jejich vzorce myšlení jsou myslím hezoučky zobrazeny v lechtivějších scénách, podmalovaných mj. vynikající The End od Doors... Mimochodem - francouzská nová vlna má v tomto filmu více než zřetelné stopy... (04.04.2007)

Podobný film by dnes ani nemohl vzniknout. Otevřenost formy (originální práce se zvukovou stopou a hudebním podkladem), "nerespektování" a porušování základních postupů (narativní konstrukce, střihová skladba) a celková uvolněnost revolučních 60. let z filmu doslova sálá. Je krásné vidět, že ta největší Scorseseho díla mají základ v tomhle "malém", nicméně nesmírně svěžím a osobitém snímku. (09.02.2011)