Blade Runner

I po takových letech stále záhada. Sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti a bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu úžasného soundtracku to nakonec nebylo takové zklamání, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho. (06.04.2007)

(1001) Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí. Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal. (13.10.2017)

Neuvěřitelné jak se z celkem solidního sci-fi snímku může odebráním zbytečných monologů, tu a tam malou změnou a poupravením závěrečných vteřin stát jeden z atmosféricky hypnotických klenotů světové kinematografie. A zřejmě ten vůbec nejvlivnější film vůbec, protože bez jakékoli nadsázky ovlivnil veškeré sci-fi po něm. Geniální pochmurná noir vize budoucnosti, která ve vás i dnes vzbudí otázky. Nemyslím teď nutně ty, zda tedy je či není Deckard replikantem; což se ostatně stejně liší verzi od verze a ona ambivalentnost je dána tím, že Hampton s Fordem k tomu vždy přistupovali, že jím je, zatímco Ridley jim natruc, že není. Spíše to pokládá otázky "věčného" charakteru, kde je hranice mezi životem a lidstvím a především zda na tom vůbec záleží, kdo je/není replikantem. Blade Runnera se tak řadí po bok Posledního pokušení Krista spíše než ostatních žánrových scifáren. Není to film pro každého (ano, je to p-o-m-a-l-é a málomluvné způsobem, kdy třeba Deckard v závěru dvacet minut vůbec nepromluví, byť nesleze z plátna), ale kdo si k němu cestu najde, tak tomu rozhodně nehrozí, že by se mu vzpomínky na tento skvost vytratily z paměti jako slzy v dešti... Původní kinoverze: 3/5, Režisérský sestřih 1992: 5/5, Final Cut 2007: 5/5 (17.01.2008)

Dan Nekonečný s holubicí, přemetující trans Kocáb a antiherec Ford. Aneb jak si po letech zkazit filmový zážitek. Pamatovala jsem si to MNOHEM sofistikovanější, ale asi se mi tehdy (2006) ještě nedovyvinuly mozkové spoje (nebo jsem si vysnila lepší děj, když jsem si při tom v Aeru dávala dvacet). Rutger každopádně kouzelný. (3,5*) (08.10.2017)

Je až na škodu, že si tolik uživatelů všímá pouze jednoho dialogu, který je natolik mimo mísu, že prostě musí nést něco filozofického a transcendentálního, a odmítají film vnímat jako celek. Vlastně je zvláštní, že zatímco na filozofii a přesahu Matrixu se shodnou masy diváků, tak Blade Runner osciluje mezi jednoduchou báchorkou a komplexní filozofickou statí. Tam, kde bratři Wachowští servírují filozofii v krabicích popcornu a filozofická moudra vtloukají do diváků těmi nejlacinějšími prostředky, tak Ridley Scott si postačí s pouhými náznaky a nekonečnou dvojsečností. Blade Runner má totiž dost daleko k typickým Fordovským hrdinům (na Hana Sola i Indyho rovnou zapomeňte), ale naopak se blíží k poetice Cronenberga či Lynche. Tady už vůbec nejde o noirovku či prosťoučký příběh, tenhle film vypráví o našem vztahu k Bohu a docela přesně vystihuje naši současnou společnost. V tom je Blade Runner neskutečně působivý a nepotřebuje k tomu ani neustálou hru světla a stínu či poctu niorovému filmu. Tohle je tak trochu jiné sci-fi. (13.09.2012)