Rodina na baterky

Co do scénáře není "Rodina na baterky" nikterak novátorská, pouze v rámci předvídatelného vyprávění zůstává solidně funkční. Hlavní přednosti filmu ale spočívají v jeho vizuální stránce a v tom, jak řeší, respektive překonává esenciální problémy počítačové animace. Animace se pohybuje mezi dvěma póly (hyper)realismu a abstrakce. Nejlepší animátoři dokáží ve své tvorbě spojit realističnost a stylizaci do funkčního celku. Třeba mistrovské grotesky Chucka Jonese sice pracují s tím, že porušují fyzikální zákony, ale současně esenciálně využívají fyzičnost a fyzikální logiku ve všem od pádu kovadliny po sebemenší gesta postav. Jones vytvořil postavy současně celistvé a soudržné, ale také ohromně flexibilní a chaotické, protože mu to umožňovalo médium klasické animace. S nástupem a dominancí počítačové animace, která pracuje s virtuálními modely, lépe řečeno loutkami s pevnou kostrou, se sice proces práce urychlil a zefektivnil, ale také přišel o svou expresivitu. Alespoň to platí pro oblast mainstreamové celovečerní animace, kde hlavní trendy udával průkopnický Pixar, jehož cílem bylo dosáhnout maximální fotorealističnosti. Paralelně s jeho mílovými kroky v tomto směru kráčelo studio Sony Animation, které naopak (vedle výdělečných franšíz) hledalo cesty, jak v rámci všemi užívané technologie přijít s něčím novým, a hlavně jak do počítačové animace navrátit stylizaci a nerealističnost. "Rodina na baterky" navazuje nejen na revoluční zjevení "Spider-Man: Paralelní světy" ale právě že i jeho méně očividné, ale vývojově zásadní předchůdce -  na cartoonově stylizované 3D animáky "Hotel Transylvánie" a "Zataženo, občas trakaře" i na první experiment studia, found footage animák "Divoké vlny". Zatímco "Paralelní světy" se sice v porovnání s dobovou celovečerní animací nevídaně rozkošatily, pořád zůstávaly svázané estetikou a výrazovými prostředky komiksů. v "Rodině na baterky" padají jakékoli hranice a nastupuje ještě odvázanější styl, který tentokrát už otevřeně odkazuje k onlinové tvorbě, a to nejen na YouTube, ale hlavně na mladších platformách s vestavěnými kreativními a expresivními nástroji jako Instagram a TikTok. Na projektu je znát, že jeho tvůrčí tým věkově sahá od čtyřicátníků až po čerstvé absolventy uměleckých škol, kterými se to hemží v oddělení animace, storyboardů a vizuálního designu. Když si k popisu výsledku pomůžeme referencemi, uvidíme zde expresivní barevnost "Speed Racera", světelný design "Tron: Legacy", ztřeštěnou fyzickou výrazovost i metažánrově sebereflexivní hravost "Gumballova úžasného světa" a to vše ještě přetaženo vrstvo stickerů, emoji a memů  právě ze jmenovaných sociálních sítí. Na rozdíl od jiných filmů, které se snaží nějak do sebe pojmout znakové výrazové prostředky internetu ale zdejší tvůrci jen zřídka využívají existující zdroje a naopak přicházejí s vlastními emoji v podobě osobitých čmaryků. Nad to si navíc tvůrci vytyčili cíl, že 3D animace má vypadat jako malované referenční obrázky s jejich charakteristickou barevností a malovaným stínováním. V tomto směru hodně velkou cestu prošlapal již celovečerák "Klaus", ale tady se pracuje s úplně jinou a mnohem sofistikovanější technologií malovaného stínování i dynamických okrajových linek. To vše pak slouží k posílení dojmu "kreslenosti", který také animátorům rozvazuje ruce v tom, jaké divočiny si mohou dovolit při kreativním zpracování jednotlivých akčních, melodramatických i komických momentů. Některé diváky navyklé na nesmyslnou pseudo-realističnost animovaných blockbusterů tak "Rodina na baterky" bude iritovat svou schizofrenií v neustálém frenetickém přepínání mezi vážností a cartoonovou nespoutaností, dynamickou fyzičností a naprostým výsměchem fyzice i mísením dramatického patosu s nezřízenou imaginací. Jiní si film zamilují právě díky tomu, že boří jednolitý styl animovaných blockbusterů a navrací do něj ztřeštěnost a kreativitu, která konečně není spoutána technologií. (29.11.2021) (méně) (více)

Spider-Man: Paralelní světy byl zásadní animovaný film. A to nejen díky tomu, že vyhrál Oscara a odstartoval novou franšízu. Především si totiž Sony Pictures Animation nechalo patentovat speciální techniku, která spočívá v použití mixu počítačové animace s ručně kreslenými dodělávkami. Dalo se tak velmi snadno očekávat, že tenhle nový specifický styl animace použije Sony Pictures Animation i ve svých nadcházejících filmech, což dokazuje i novinka studia s názvem The Mitchells vs. the Machines AKA Rodina na baterky. Tu se Spider-Man: Paralelní světy pojí též producentská dvojice Phil Lord/Chris Miller, přičemž o scénář a režii se postarala dvojice Mike Rianda/Jeff Rowe. Otázka je poté na skladě- má ten pár let nazpátek průlomový styl animace ještě co nabídnout? Rozhodně ano! Rodina na baterky dokazuje, že má tenhle přelomový styl animace rozhodně budoucnost. Háček pochopitelně tkví v tom, že není Rodina na baterky takovou revolucí jako právě zmíněné Paralelní světy, neokoukanost a dokonalost animace to ovšem rozhodně neshazuje. Neskutečně živelná animace, neskutečně chytrý humor a především také animák, který má povedený scénář, zajímavé postavy a především v něm fungují emoce, satirická rýpnutí i sofistikované nápady. Člověk by vlastně vůbec nepoznal, že to netočili Lord s Millerem, protože v mnoha ohledech film snadno připomene Zataženo, občas trakaře nebo Lego příběh. Především i proto, že film není vyloženě pro nejmenší děti a mnoho jeho humoru si rozhodně užijí mnohem dospělejší diváci. Rodina na baterky překvapivým způsobem funguje i jako jistý komentář závislosti na moderních technologiích. Právě závislost a posedlost na nich nejen, že způsobí potencionální konec světa, ale především zkomplikuje vztahy jedné americké rodinky. A co víc může stmelit komplikovanou rodinu, než nebezpečné moderní technologie od mobilů po nejmodernější záchody. Vzniká tak neskutečně zábavný a pohodový film, který si může užít celá rodina z různých důvodů a především to pořád neztratí energii ani nápaditost. Především to ale celé skutečně funguje po emocionální stránce. A to především i proto, že má scénář zajímavé a dobře napsané postavy, které jsou navíc skvěle nadabované. A to nemluvím ani tak o Danny McBrideovi nebo Maye Rudolph, ale především o Olivii Colman, která je naprosto skvělá volba na roli zlé umělé inteligence a mohla by si z fleku tykat s H. A. L. em z 2001: Vesmírná odysea. Hlasové obsazení Rodiny na baterky dokazuje, že dabovat skutečně nemůže každý a že správná volba dabingu hraje roli. Důkazem toho je i Doug the Pug jako Monchi, nejroztomilejší mops v historii kinematografie! Film má navíc dle očekávání spousty výtečných odkazů a především má i výtečného skladatele Marka Mothersbaugha, co se opět nebojí využít specifickou hudební dramaturgii. A opravdu je film zdrojem mnoha výborných vizuálních nápadů, které pramení právě z výběru té patentované animace. V mnoha ohledech jde o tak šílené nápady, kterými jsou tak proslulé filmy z dílny dvojice Lord/Miller a přesto ty šílené nápady nadále fungují a dokáží překvapit a pobavit. Pod slupkou toho specifického vizuálního přístupu se možná dá tak trochu říct, že se Rodina na baterky vlastně vydává ve stopách typických rodinných animovaných filmů, kde v mnoha z nich lze též nalézt komplikovaný vztah otce a dcery. Zároveň i přes své hravé tempo je především ve finále lehčí přetažení možná tak trochu znát. A i přes jiný přístup už ta animace pochopitelně nemá takový WOW efekt jako kdysi v případě Paralelních světů. I tyto lehké výtky ovšem nesnižují fakt, že je Rodina na baterky dalším výjimečným animákem, který má mnoho pozitivních aspektů a funguje jednoduše super. Osobně se vůbec nebudu divit tomu, když na konci roku bude Rodina na baterky patřit mezi animáky roku. A to ne kvůli tomu, že bych podceňoval konkurenci, která do konce roku dorazí. Rodina na baterky totiž laťku nastavila dost vysoko a jde o povedený pohodový animák s výtečnou animací, skvělým humorem a zajímavými postavami. A s mopsem! Povedená podívaná, která zaručeně bude fungovat pro menší i větší diváky....... (01.05.2021) (méně) (více)