Vůně zelené papáje

Z mého pohledu unikátní film, který diváka zejména směřuje k odlišnému vnímání  plynutí času, který se opět jako v mnoha jiných asijských filmech zacykluje, kdy jednu rodinu potkává po generaci tatáž tragédie (smrt manžela/potomka). Jakoby tím film odkazoval k faktu, že osud postav je daný a jakékoli jejich konání životní cestu nezmění. Samotný název filmu, Vůně zelené papáje, můžeme interpretovat tak, že divák je pobízen, aby dílo vnímal všemi smysly. Film k této snaze často odkazuje, jak obrazovou, tak i zvukovou složkou (zvuk cikád, ptactva, detailní záběry na rostliny, hmyz a jiné živočichy nebo části lidského těla, příprava potravy apod.). Kdo poté přistoupí na úspornou kameru, herecké výkony a pomalý temporytmus jednotlivých scén, odnese si maximálně intenzivní prožitek. (16.06.2011)

Anh Hung Tran umí nádherné poetické příběhy, kde zapomenete na čas a pomalinku necháte plynout myšlenky a proplouváte minutu po minutě krásným minimalistickým prostředím za doprovodu hudby. Jsem zvědav, jak si poradil s knižní adaptací Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Vůně zelené papáje mě přesvědčila o tom, že je to látka přímo pro něj, jako dělaná. Ale na druhou stranu režisér dostal ode mně mínus s filmem Přicházím s deštěm, který se absolutně vymyká jeho předchozí tvorbě. Skvělý odpočinkový film, při kterém můžete vypnout a jen se unášet vůní zelené papáje... (12.12.2010)

Většinu času krásně poetický film, ve kterém je děj o životě dvou služek až na nějaké třetí či čtvrté koleji a vše tak stojí na vnímaní ruchů okolí, drobných všedních detailů a kráse poetiky každodennosti. Moc se tam toho neděje a přesto to svým vytříbeným filmařským stylem a spoustou krásných záběrů upoutá a nadchne, protože se to velmi příjemně sleduje, i když tu ani jedna z hlavních postav nemá jednoduchý osud a ten jim tu ještě ztrpčuje jeden nevychovaný spratek. Proč takový je se ten film v náznacích sice snaží vysvětlit, ale já jsem v tomhle holt konzervativní a jen chybějícím otcem to jeho chování dané podle mě není. Taky jsem čekal větší vhled do reálií tehdejšího Vietnamu, ale i tohle podání mi docela stačilo. Jak jsem ale byl nadšený z většiny filmu, tak mi pak dojmy dost srazil náhlý obrovský časový posun, který se mi do té dosavadní pomalé poetické atmosféry vůbec nehodil a celou ji pro mě pokazil, takže zbytek filmu jsem už sice dokoukal, ale nebralo mě to tolik, jako všechno předtím, jelikož to celé začalo být příliš urychlené. A závěr přišel docela náhodou, jen aby to nějaký větší mělo. Vše po 10 letech mě tedy zklamalo, ale naštěstí to přišlo natolik pozdě, že to na ty čtyři hvězdy pořád vidím, i když jsou slabší. A přitom kdyby to zůstalo ve stejném časovém období, klidně i bez romantiky a happy endu, mohlo to být i na plný počet... Každopádně i tak dost zajímavý a příjemný poetický film. Slabé 4* (03.12.2022)

Tak tohle se často nevidí. Minimalisticky pojatý příběh, který se odehrává prakticky pouze ve dvou domech a ulicích okolo. Jenže, je zde dokonalé spojení audiostopy s vizuální stránkou, minimum dialogů, většinu vyprávění obstarávají obrazy. Kompozice scén a kamera to je prostě geniální, tak okázalý vizuální styl na malém prostoru, plno detailů a vychytávek, ten kameraman měl spoustu dobrých nápadů a film má mnoho poetických momentů, příjemnou hudbu. A atmosféra vás vtáhne, často dominují právě zvuky okolí a ta snaha o přirozenost a (magický neo)realismus se velmi daří. Jsem zvědav co na mě vybalí Anh Hung Tran ve filmu Cyclo. (10.08.2009)

Málokdy mám trpělivost sledovat jen zvolna se vlekoucí filmy. Tento snad pomaleji už běžet nemůže, a přesto jsem si ho spokojeně vychutnával. Příběh je velmi jednoduchý, byť mnohým významům a symbolům zřejmě Evropan nerozumí, ale i jen sledovat drobné úkony denního života v pro nás exotickém prostředí, jsou-li natočené s takovým vkusem a citem, je prostě pohádka. (01.11.2013)