Invaze lupičů těl

Kupodivu mi to nepřišlo tak zastaralé, jak bych u 66 let starého filmu tohoto ražení čekal, a především zpočátku se to jeví jako nádherně braková věc, která může v mnohém příjemně překvapit. Nejpozději někdy v 59. minutě, kdy jedna z postav začne vysvětlovat celou tu směšnou zápletku s vesmírnými semeny a tím, že cílem vlastně je vymítit ze světa emoce, už mé nadšení poněkud opadlo, a mé zklamání z toho divného vysvětlení nakonec jen umocnil relativně otevřený závěr, který obecně u filmů nemám rád (a dnes by k tomu zaručeně natočili minimálně 2-3 sequely, protože ten závěr k nim vyloženě vybízí). Na Danu Wynter se zde ovšem kouká příjemně a těch 80 minut uteče relativně rychle, takže něco do sebe to má i dnes. (23.09.2022)

Invaze lupičů těl právem znamenala přelom ve filmové sci-fi a "zařídila" si věčnou a vděčnou pozornost bibliografických citací a odkazů pod čarou. Jedná se o skutečně mistrovské dílo, a to přesto (nebo spíše právě proto), že námětem se musí nutně řadit do kategorie B filmů. Narozdíl od kolegů bych nezmiňoval herecké výkony, ale atmosféru, kterou se takto podaří vystihnout skutečně jen jednou za čas, Od prvního záběru scénář neubere na tempu, s pomocí hudby, zvládnuté kamery, dobrého střihu a svěží stopáže drží diváka v napětí a konec (s výjimkou scény na dálnici, kterou bych jako přehnaně emotivní a hlavně zbytečnou škrtnul) je naprostá lahůdka. Pro mě film prosince a jeden z nejlepších v tomhle roce. Jo a mimochodem, Dana Wynter byla neskutečná kočka s postavou, kterou by jí mohla závidět i dnešní herecká generace! (28.12.2012)

Tematizace poválečného traumatu a velké krize individuality. Ztělesnění paranoie z otevřeného a neurčitého světa, který nahrazuje náš známý prostor (průzkum vesmíru, Studená válka, fantomická hrozba "zvenčí"). Invaze lupičů těl představuje popkulturně jedlou metaforu o zániku humanity a neustávajícím úpadku civilizace, zároveň inkorporuje všudypřítomnou vidinu ohrožení z druhé strany, kterou nelze přesněji popsat (neboť je napůl utopickým konstruktem moci). Don Siegel natočil dobovými prostředky vynikající sci-fi thriller, bez přehnanosti a naturalismu pozdějších let. Ústrojně plynoucí film bez brutálních vsuvek a křiklavých efektů, který zejména ve finále dosahuje strhujících výšin. Síla obrazu i přehrávání hlavních představitelů, to vše umocněno až kýčovitě prvoplánovou hudbou. Dojem ohrožení a absence bezpečného útočiště to jen a jen zesiluje, narozdíl od pozdější Kaufmanovy verze s Donaldem Sutherlandem. Zatímco tam je "nebezpečí" jaksi nemotivované a anonymní, Sieglova klasika ho jasně pojmenovává. Navzdory tomu, že přichází z hvězd, dříme především v nás samých. V tom se tahle černobílá verze vymyká těm pozdějším. 90% (19.11.2007)

Film má vyše 60 rokov, ale aj tak ho možno považovať za jeden z najlepších sci - fi filmov v kinematografii. V podstate jeho veľkosť tkvie v tom, že umne kombinuje dramaticko - zábavnú zložku so spoločensko - filozofickým presahom (toľko alegórii sa vo filme len tak nevidí) a je len na divákovi, čo mu je viac blízke. Užíval som si dej plný zvratov, s perfektnou gradáciou, originálnymi dialógmi a výbornými hercami (božská Dana Wynter). (17.10.2013)

Kdyby něco takového dokázal natočit Alfred Hitchcock, začala bych ho považovat za krále hororu. Ale takovou atmosféru se mu nikdy nepodařilo vybudovat. Bez triků, bez efektů, vlastně s velmi skromnou výpravou natočený sci-fi horor se soustředí na psychologii postav a postupně houstnoucí atmosféru, nepotřebuje žádné lekací scény, přesto dokáže divákovy nervy pořádně podráždit. (31.10.2019)