Atlas ptáků

Olmo Omerzu je považován za jednoho z nejlepších tvůrců, který v posledních letech vyšel z pražské FAMU a za jednoho z nejtalentovanějších lokálních tvůrců posledních let. Původem slovinský tvůrce mohl tyto názory utvrdit faktem, že jeho předchozí film Všechno bude získal Českého lva za nejlepší film a samotný Omerzu si došel pro cenu za nejlepší režii. Omerzu to přitom u diváků nemá jednoduché, jeho novinka potvrzuje, že se Omerzu vyžívá v pomalém vyprávění, charakterní studii postav a v podstatě točí filmy, které by se dali označit za filmy umělecké. Atlas ptáků na tom není jinak.   Samotná zápletka Atlas ptáků snadno vybízí k označení filmu za detektivku. Jenže tak tomu rozhodně není! Atlas ptáků má k detektivce velmi daleko a to i přes fakt, že počáteční práce s atmosférou s detektivní zápletkou koketuje. Časem se ovšem definitivně ukáže, že zápletka nespočívá v tom, kdo firemní peníze ukradl, ale v tom, jakou má tato nemilá událost vliv na chod rodinné firmy a především právě na vztah Ivy Róna v podání Miroslava Donutila s jeho rodinou. Zápletka Atlasu ptáků ve finále nejde po odpovědích, postavy jsou v podstatě načrtnuté jen tak z poloviny. Celé je to vlastně ve finále obsahově strašně jednoduché, přičemž jako k absolventské práci na FAMU by se jí toho dalo vytýkat o poznání méně. Zamrzí jen právě fakt, že tento v podstatě obyčejný film přichází od tak chváleného tvůrce.   Přesto to ovšem neznamená, že by nebylo co chválit. Chvála tvůrčích schopností Omerzua při sledování filmu dává naprostý smysl, Omerzu má navíc štěstí na bravurní obsazení, kdy každý ve stěžejní roli v roli funguje a takový Miroslav Donutil má svou nejvýraznější roli za hodně dlouhou dobu. Za zmínku poté stojí vynikající Alena Mihulová, spolehlivá Eliška Křenková, skvělý Martin Pechlát i Pavla Beretová a Vojtěch Kotek. V tomhle ohledu též funguje vzájemná herecká chemie, v tomhle ohledu jde o skvěle obsazenou záležitost, kdy většina z nich za pár měsíců zcela jasně dostane nominaci na Českého lva. A v tomto případě to rozhodně nebude jen kvůli tomu, že tam zrovna není koho dát.   i přes jednoduchost jde v Atlasu ptáků vlastně objevit zřejmou snahu o nějaký vyšší princip. Mají s ním něco společného mluvící ptáci? Má se v onom rodinném rozkolu najít nějaká symbolika? Atlas ptáků rozhodně vyvolává otázky, které tak trochu zvedají film nahoru i přes jeho jednoduchost. Charakterní studie hlavní postavy i vedlejších postav přitom všem možná mohla jít ještě více pod kůži.   Scénář, který společně s Omerzuem napsal Petr Pýcha (autor předchozího Omerzuova filmu Všechno bude, ale také pekla jménem Úhoři mají nabito) má několik fungujících dialogových momentů, celé se to vlastně zcela tak rozpadne právě v momentě, kdy je hlavní záhadě v podstatě tak trochu konec. Pějící ptáci a jejich otitulkované dialogy nejdříve šíří možná moudra, aby v závěru v podstatě sloužili jako přesný opak známého ´´ Show, don't tell. ´´ Je vlastně zajímavé sledovat, že se časem všechny trumfy rychle vytratí a ani onen rodinný rozpad nemá takový dopad, který se přímo nabízí. Za zmínku poté určitě stojí v jistých momentech skutečně zajímavý vizuál, kameraman Lukáš Milota po Všechno bude a Staříci opět v jistých záběrech dokáže skutečně zaujmout. Minimálně těch pár záběrů na ptáky rozhodně stojí za to.   Atlas ptáků působí jako přesně ten typ filmu, který byl zajímavý v případě personálního rozboru mezi režisérem a divákem. U toho filmu se nedá použít termín ´´ taková práce a přitom taková blbost´´, spíše místo toho by šlo použít ´´ taková práce a přitom vlastně tak trochu promrhaná příležitost ´´. O zajímavý film jde určitě, vzhledem k všeobecnému věhlasu Omerzua ovšem divák snadno může čekat víc a může být díky tomu ve finále zklamán...... (21.09.2021) (méně) (více)