Vysoké podpatky

Almodóvar odkazuje na Bergmanovu Podzimní sonátu, ovšem její genialitě se nepřiblížil. Bergman oprostil příběh od všeho smetí, a ukazuje vztah dominantní sobecká matka - submisivní dcera ve celé své brutální nahotě. Naopak Almodóvar ho plní zbytečným smetím, někdy až trapným (tanec ve vězení), a zakončuje ho slzavým sentimentálním závěrem (obětování se). Přitom je zde mnoho skvělých nápadů, které by unesly celý film. Dcera fixovaná na matku má sex s transvestitou imitujícím její matku - tento motiv se měl rozvíjet, nikoliv ta telenovela s vraždou. (02.04.2013)

Je to hlavně dokonale vedená kamera a skvělý "design" celku, který jinak poměrně typický almodovarovský produkt posílá nahoru. Oproti Pedrovým začátkům už jsou příběh i postavy méně chaotické, ne tak bizarní. Podpatky jsou nefalšovaným předělem mezi Almodóvarem začátku let osmdesátých (starší filmy se zatím nedají sehnat) a tím dnešním, už (možná) více zkomercializovaným a od dob Volveru i více sledovaným. (20.09.2011)

Film hýřící barevností, pestrostí, „slunnými,“ jasnými a vzrušujícími barvami, s dominující převahou červeně a rudě kolorovaného „pozlátka“ (od kulis, přes auta, šaty, líčení, módní doplňky, šperky…) evokující smyslnost, vášeň, dráždivost, horkou španělskou krev, ale i životní sílu. Hlavní hrdinky (matka s dcerou) se vyznačují úspěšným profesním zázemím, obě jsou představitelkami „vyšší“ společenské vrstvy a patří mezi tzv. hvězdy mediálního nebe. Jsou atraktivní, elegantně živelné, mají rády luxusní životní styl. Obě se však nacházejí v jisté citové rezervovanosti jedna k druhé. Ovšem, až vražda sukničkářského manžela dcery a bývalého milence matky, mezi nimi vytvoří, leč na krátkou dobu, nesmazatelné pouto. Klíčovou roli v jejich životě sehrává také „muž několika tváří a jmen.“ Metaforickým podobenstvím rovněž i ony vysoké podpatky zlehounka klapají a otevírají bránu k vzájemné komunikaci, citovému ulpění a pochopení matky s dcerou. (09.06.2013)

Typicky Almodovarov zensky film, o zenach a pre zeny. Nuda tomuto suverenne vladne, film nema sancu muzskeho ako som ja vtiahnut. Fakt ako, snazil som sa naladit na filmovu vlnu, robil som vsetko od A pomaly az po Z, ale neslo to, neslo. Po nejakom case mi boli postavy uplne lahostajne, bolo mi jedno, co hovoria a jak konaju . 5 % (03.10.2017)

Ač chvílemi vypadá, že se Vysoké podpatky snaží za každou cenou tvářit jinak a upoutat stylizovaným barevným vizuálem, ve výsledku mi přijdou stejně jako celkem obyčejná vztahová detektivka plná zvratů v kruhu různě narušených postav. Hodně mi to připomíná ČST inscenace amerických detektivek z 80. let od Dudka a spol. (jen tentokrát bez papundlekových kulis a s umělečtějším vizuálem), což tedy nepovažuji za žádný velký trapas, i přes mírně chladný pocit vůči většině postav mě to často celkem bavilo. Problém či lépe řečeno překážku k vyššímu hodnocení vnímám v tom, že jde o celkem slušný film na jedno zhlédnutí, jehož děj ale většinou lze předvídat a osobně u něj necítím moc důvodů se k němu v budoucnosti vracet. Možná je chyba ve mě, že od Almodóvara coby režiséra s tak obrovským mezinárodním renomé prostě očekávám víc, než prostý noirový krimi příběh v pestrobarevném kabátku obohacený o režisérovy oblíbené transvestity, ale cosi podobného jsem už dostal od něj v Zákonu touhy. Oproti tomu mají Vysoké podpatky alespoň tu výhodu, že vražda se tu stane mnohem dřív a tak vyšetřovací linka se rozjede velmi brzy. Dost zajímavý motiv představuje napjatý vztah mezi matkou a dcerou, ač tu Almodóvar opět zklouzává do scén jako vystřižených z telenovely a nepomůže mu se z toho vymanit ani odkaz na Bergmanův film. Nevím jak ve španělském originálu, ale v českém dabingu měl herec v postavě soudního vyšetřovatele tak výrazný hlas, že jsem tajemství jeho postavy ohledně několika identit a převleků odhadl prakticky okamžitě. [65%] (12.11.2022)