Černí baroni

Fakt výbornej film s miliardou výbornejch hlášek. Atmosféru zahnívajícího komunismu se opravdu podařilo skvěle vystihnout. Všichni herci zahráli přesně, ale Landovskej to zahrál opravdu brilantně, a ta jeho slovenština mě vždy spolehlivě rozesmála. Bronislav Poloczek s moraváckym přízvukem taky perlí a Václav Postránecký dělá ve scéně prohlídky nástupu nehorázně vtipnou držku. Fakt skvělej film. (19.04.2006)

Dobu jsem nezažil, předlohu jsem nečetl a v historii bádám pouze jako obyčejný smrtelník. Archetypy postav však znám (ostatně, ruku na srdce, kdo ne?), situace odehrávající se ve filmu byly občas až bolestně reálné. Kromě všeho výše uvedeného, hvězdného obsazení a pár hlášek opakovaných do zblbnutí jsem na filmu nic zajímavého nenašel, abych na něj pěl ódy jako většina lidí zde. (24.03.2019)

Nemůžu nezmínit úplně skvělé herecké obsazení od Ondry Vetchého , Pavla Landovského přes Schmitzera, Donutila, a dalších vynikajících herců včetně pana Rösnera . Tím je tak trošku určeno, že tento film prostě nemůže být nezábavný. Je to velmi zábavný pohled na depresivní 50 léta a jednotky PTP.Opravdu ABUSRDNE .Čo bolo to bolo terazky se jsom vděčným divákom Černých Baronů . (09.06.2006)

Som z toho volaká zmetená. Kdybych soudila jen podle Černých baronů knižních i filmových, vyšla by mi z toho vojenská služba za let minulých a u oddílu PTP speciálně jako sranda tak přeukrutná, že bych měla nejeden důvod trápit se tím, že jsem se nenarodila o nějaký ten rok dřív a jako chlap. A pokud možno jako šlechtic, kněz, potomek živnostníka či jiný podvratný živel. Ale čo bolo, to bolo, terazky se na to podívejme blíž a uvidíme naprosto perfektního Landovského, Donutila v jedné z jeho nejlepších rolí, sympatického Vetchého, znamenitého Postráneckého... Omlouvám se všem, o kterých jsem se nezmínila, ale to bych tady seděla týden, tak už jen dodávám, že pozdější seriálová verze téhle podle mě nejen nedýchá na krk, ale ten krk vůbec neviděla. Takže jsem vděčná, že za dobu sledování filmu se mi přihodilo několik mimořádně příjemných záchvatů smíchu, díky čemuž budu natolik milosrdná, že nebudu zjišťovat, kdo Žižkovi přimaloval ten samopal. (28.11.2007)

Měla jsem ve svém životě to štěstí poznat se s panem doktorem Baštýřem z vesnice Mazelov, ležící blízko Českých Budějovic a můžu snad náš vztah považovat za přátelství. Pan Baštýř byl doktorem filozofie a ačkoli doktorát složil okolo roku 1948, diplom a titul obdržel po roce 1990. Do té doby se věnoval kromě svého zaměstnání své milované ženě, dětem a koním, husám, kachnám, slepicím a vietnamským prasátkům. S láskou a lidskostí, kterou nezlomil ani fakt, že byl v padesátých letech příslušníkem PTP. Převychovat se ho nepodařilo… Svého dědu, který zemřel ve 36 letech, protože bagatelizoval své obtíže se slepým střevem a stále zdůrazňoval potřebu dát přednost vojínovi, který se postřelil z nešťastné lásky a oba byli ve stejnou chvíli přijati na akutním příjmu vojenské nemocnice v Českých Budějovicích, jsem poznala pochopitelně pouze zprostředkovaně- byl velmi vzdělaný, sofistikovaný, zajímal se o astronomii a historii. Za války byl vězněn a následně totálně nasazen v Drážďanech, kde přežil známý nálet, při kterém mu zahynulo několik blízkých kamarádů. Po Únoru 1948 byl příslušníkem Československé lidové armády jako letecký mechanik. Neměl přímé podřízené, žádní vojíni mu nepodléhali a na své kolegy se díval s útrpným úsměvem. Potřeboval ale někde bydlet, se svou ženou a se svými dvěma dětmi, z nichž jedno je moje matka. Nemůžu a nechci soudit situaci nastalou před více než šedesáti lety. Film mně nesmírně baví a mám pro něj velkou slabost. Stejně jako pro knižní předlohu, která mně jednou málem donutila vystoupit z rychlíku na trase Praha- ČB, pro nezvladatelné záchvaty smíchu... (09.04.2012)