Smuteční slavnost

Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (13.03.2016)

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

Syrově surový Sirový! . . . Vskutku krásná černobílá >fotografie< coby emočně působivé obrazy a silný příběh těžkého venkovského pokolektivizačního života formou přes jistou baladičnost velmi realistickou, tehdy líčící události vlastně ještě čerstvě nedávné a rány otevřené. Dokončený film (spolu s několika dalšími, např. "Ucho") ležel dalších dvacet let v trezoru aby skončil jen jako relikvie pro milovníky >filmového umění< , protože koho dnes tohle zajímá, že... . . . Však stačí se podívat, jak se naše zem vyrovnala po převratu s křivdami minulosti a jaké svině vlastně dnes vládnou společnosti. Soudruh Devera byl proti leckterým dnešním kabáty rychle převléknuvším >pánům< venkova i měst vlastně hotový hadra kašpárek a Zdeněk Sirový se sám se sebou vypořádal stádu neslavně podbízivými "Černými barony"... Smutek... °-| - - - - - (Poprvé viděno kdysi záhy popřevratově, hodnocení 8.11.2011 po repete na dvd 476., komentář zde lehce posmutnělý jako třiačtyřicátý - 8.11.2011) (08.11.2011)

Tak mozna nejvice protirezimni film, ktery jsem videl nebo na ktery si minimalne vzpomenu. Vyborna tisniva atmosfera, ktera nedava nadeji na lepsi ziti. Z hereckych vykonu doslova exceluje Josef Somr. Asi diky politickym udalostem, rok 1969 je co se tyce nasi kinematografie mozna nejlepsim a nejplodnejsim rokem vubec. (05.02.2012)

Prostinký příběh, ale emocionální náboj silný jako ten Chladilův vraník. Smuteční slavnost je trochu jiný "nic moc" film, jehož veškerá síla spočívá právě v pocitech, které v člověku dokáže vyvolat, přičemž mamutí váha jeho účinku stojí mimo filmový svět. Protože tohle se kdysi tisíckrát a jednou stalo. Protože natočit to chtělo koule hodné Guinessovy knihy rekordů. Protože v celém východním bloku nebylo tolik jedlé sody, aby soudruhy po jeho zhlédnutí přestala pálit žáha. Protože se Smuteční slavnost neschovává za žádné alegorie, ale ukazuje o všechny prsteny okradeným a hladem vyhublým ukazovákem přesně, neomylně a bez vytáček. (01.01.2016)