Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Josef StelibskýHrají:
Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská, Josef Gruss, Ota Motyčka, Meda Valentová, Jaroslav Mareš, František Kreuzmann st., Drahomíra Hůrková (více)Obsahy(1)
Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Nepovedená komedie bez vtipu. Pěkných posledních pět minut. Hezké písně a zpěv Vrbenské. Sympatická Frýbortová. Především ale okultní film. Vrbenská: upsala bych duši čertu. Pivec: dnes v noci se ve mně probudil jeskynní člověk (evoluce). Valentová: Pane B.! … J.K.! … Pro Pána Kr. Zpěvačka v čase 38 přijde ke klavíru, otočí se zády (důvod??), překříží ruce a položí si je na zadek a hraje si s prsty a nakonec ukáže dvě tajná znamení - devilhorns a následně ukazovákem ukazuje směrem dolů (tzn. peklo). Pivec tři šestky (furt dokola) + další znamení. Frýbortová: merkelsign. Vzniklá škoda: 18 tis. (3 x 6). Motička: skrytá ruka. Gruss: 3 x 6. Tento film obsahuje snad nejbohatší sbírku tajných znamení (handsignes), co jsem kdy v českém filmu viděl. ()
"Otevřel se mi svět podvědomého chaosu, živelných pudů a zvířecích impulzů." Nesmelý staromládenec, psychiatrický odborník a ukážkový slušniak Pivec je vytiahnutý na bujarú oslavu vlastného menovania na docenta. Ráno potom zažíva prvú kocovinu a prvé okno v živote a nestíha sa diviť, čo všetko mu chcú prišiť na rováš. Konkrétne násilné smilstvo na fešnej susede a podpaľačstvo na vzdialenom stohu. Keďže sa nejedná o drámu ale o komédiu, nakoniec sa po sérii vtipných momentov a trapasov všetko vysvetlí a dôjde do zdarného konca. Príjemná starosvetská komédia s dobovou atmosférou, pri ktorej sa síce nepopadáte od smiechu za brucho, ale ktorá pohodovo plynie a vyvolá dobrú náladu. Herecky ma okrem ostýchavého Pivca zaujal majster prevlekov Motyčka aj obe slečny z vedľajšieho bytu Frýbortová a Vrbenská. Slušné. ()
Trochu natahovaná historka s mdlým humorem, kterou však zachraňuje ňoumovitý Jan Pivec a dvojice sympatických mladých hereček. Slavínský dokazuje, že i když se po konci války musel spokojit s již jednou filmově ztvárněnými náměty, dokázal z nich vytvořit svébytná díla, která obstojí i před jejich kvalitními a úspěšnými předobrazy. Poslední Mohykán však přesto byl daleko vděčnější volbou. ()
Dnes neordinuji - je remake Okénka, kde hrál můj oblíbenec :o)Hugo Haas a Lída Baarová. Děj je v podstatě stejný, jen se odehrává o 10 let později :o) Doktor Johánek,kterého hraje pan Pivec, se rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, se protáhne, a alkohol udělá svoje. No, a pan doktor ztratí paměť a ráno .... se už jen diví. Janu Pivcovi sekunduje v té době poměrně známá Dagmar Frýbortová a obě zfilmování mají něco do sebe, poměrně dobrou zábavu a herecké výkony... ()
Jedna z posledních prvorepublikově-protektorátních limonád. Ničím mě to nezaujalo. Půvab němých filmů, kdy se tvůrci teprve učili zacházet s pohyblivými obrázky a zkoumali možnosti tohoto nového oboru umění, už nemá, a na to, že film může nést i nějaké sofistikovanější myšlenkové poselství, se ještě nepřišlo, aspoň ne v Čechách. Filmové triky byly prakticky neznámou věcí, takže film nemohl uchvátit vizuálem, a ženské se ve filmech ještě nesměly svlékat, pročež i tento bonus chyběl. V tehdejších filmech se nezřídka zpívalo. Zpěv je dodnes k slyšení ve starších filmových pohádkách, v některých parodiích a samozřejmě v muzikálech, což je zvláštní filmový i divadelní žánr, jemuž se vyhýbám. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se filmové umění vyvíjelo jinak a zpívané vložky by ve filmech dodnes byly samozřejmostí. Tak třeba píseň vetřelce z filmu Vetřelec: „Když na sebe pohlédnu, tak se musím pochválit...“ To se mu to snadno chlubí, když mu design dělal H. R. Giger. ()
Reklama