Jedna z milionu

Naprosto obyčejná komedie. Neobyčejnou jí však dělá Ladislav Pešek ve velmi netypické roli prkenného intelektuála a dokonalá scéna Pištěkova předstíraného záchvatu šílenství, kdy mu jako Napoleonovi Nedošínská zajišťuje posily v podobě dělostřelectva- uhláků plných vody. Tato scénka demolice továrníkovy pracovny a vodní terapie zaslouží jedničku s hvězdičkou. 65% (12.05.2012)

Projdi svět daleko široko / to co bývalo dnes už není / všude najde se plno lidí /kteří v nejhorším život vidí / My však raději chceme žít nadějí / že se zakrátko všechno změní / snad už zítra hned snad až za sto let / kdož to ví... Naivní optimismus této prvorepublikové červené knihovny znalce a labužníky kinematografického umění asi neosloví, ale mě film lehce dojal. (22.10.2014)

Bída není legrace. Ale jak pro koho. Slavínský nikdy nepatřil k obdivovatelům pravdy a filmovým divákům s tvrdošíjnou zarputilostí servíroval odlehčené a veselé příběhy o veselých lidech. Biograf přece není od toho, aby rozčiloval, ale rozptyloval. A proto se zhýčkaná milionářská dceruška vydává do ulic, odhodlána zjistit, jaké to je, když se žije z ruky do huby. Že ji nakonec potměšilý osud svede dohromady s dobrotivou ženou, o níž napsala svou první reportáž, je nabíledni. Film je to bezesporu slabý, ale má jednu silnou devizu – Antonii Nedošinskou. Hodna svého jména (Nezmarová), pere se se životem, jak se dá. Nežebrá, nefňuká, s druhými by se rozdělila o poslední kůrku chleba. Je to mistrovská kreace, prodchnutá srdečností, pokorou, jemnou ironií a neutuchající vírou v sílu lidské vůle. A také osvobozujícím cynismem, s nímž válcuje Theodora Pištěka v jejich společném závěrečném souboji nervů. Za tak geniální scénu by se jim museli poklonit až v Hollywoodu. (03.10.2008)

Klasický Slavínský (v obsazení Pištěk, Nedošinská, Vítová, Ferbasová & spol.). Opravdu nevím, jak reagovali diváci v době doznívající hospodářské krize na příběh o dívce z bohaté rodiny, která se rozhodne "hrát si na bídu", přesněji řečeno poznat tvář současné krize a napsat o ní do novin. Po dostatečném načerpání motivů "ze života" se děj přenáší opět do vyšší společnosti a hrdinka řeší svůj vztah k mladému advokátovi. Nevím, jakým způsobem Slavínský pároval milostné dvojice, ale ty v podání Vítové-Plachého, Peška-Waleské, Ferbasové-Hrona vyznívají do prázdna. Proč tedy dávám čtyři hvězdičky? Za závěrečnou scénu Nedošinské a Pištěka, ve které se ozývají základy jejich dlouholetého hereckého partnerství, možná lehce stereotypního, ale velmi stabilního. Ani skutečná Greta Garbo a skutečný Douglas Fairbanks by nemohli být přesvědčivější. (23.11.2003)

Klasická slavínština, dějově banální a mnohokrát opakovaná; tyhle Slavínského komedie vycházely z tradice české lidové operetky, jaká se hrávala na venkovských ochotnických jevištích a těšila se velké oblibě u prostých lidí. Člověk věděl, jak děj dopadne a lidé byli zvědavi, jakým průběhem se niť příběhu rozuzlí, aby se patřičné dvojice k sobě dostaly. Umělecky ovšem nenáročné, ale Slavínský tyhle komedie uměl, vycházely z lidového prostředí, byly plné humoru, přinášely lidem potěšení. Umění dodávaly herecké kvality, tady zvláště Theodor Pištěk a Antonie Nedošinská, zatímco Hana Vítová byla ve své rozpustilosti tradičně trochu neskutečná a Jiří Plachý jako milovník byl vždy poněkud toporný. Pešek začínal ve filmu rolemi mladokomickými, v nichž dost přehrával, byl ovšem svůj. Blanka Waleská mi nikdy k srdci nepřirostla. Tři hvězdičk si film určitě zaslouží. (15.12.2014)