Walkabout
Walkabout
Walkabout
Režie:
Nicolas RoegScénář:
Edward BondKamera:
Nicolas RoegHudba:
John BarryHrají:
Jenny Agutter, David Gulpilil, Luc Roeg, John Meillon, Barry Donnelly, Hilary Bamberger, Carlo ManchiniObsahy(1)
Dívka a dva chlapci putují nehostinnou australskou divočinou k vlastní dospělosti... Uprostřed rozpálené australské pouště zastaví auto. To, co by mohlo vypadat jako pokus o malý rodinný piknik, nečekaně nabere docela jiný směr a náctiletá dívka a její malý bráška se ve snaze dostat se zpět do civilizace vydávají na cestu podmanivou vyprahlou krajinou. Jejich putování se stane jakýmsi zasvěcovacím rituálem, iniciační cestou k dospělosti, na níž je provází mladý Aboridžinec, kterého jednoho dne potkají. Snímek Cesta však není příběhem boje o přežití uprostřed rozpálené divočiny, ačkoli z některých jeho záběrů téměř sálá stojaté vedro, z něhož vysychá v ústech. Není ani prostým příběhem o střetu dvou kultur. Způsob, jakým Roeg, který byl i kameramanem, snímá nehostinnou krajinu, hudba Johna Barryho, použité úryvky z básně, vskutku bizarní události, které lemují cestu dětí, a především zvláštní struktura filmu, plná prostřihů, proměňují vyprávění v jakýsi bdělý horečnatý sen. Poušť je spíš než místem fyzického utrpení mystickou krajinou, kde děti procházejí iniciačními okamžiky zvláštní zkušenosti „primitivního“ života. Jejich putování liduprázdnou končinou bez času, plnou zvířat, rostlin a barev, je jako výlet po zapomenutém, divokém a smyslném prvotním světě, kde panují instinkty, čisté emoce a svoboda. Roeg věří ve ztracený ráj, kde lidé nebyli svázáni racionalitou, morálními pravidly a betonovými zdmi. Na rozdíl od jiných ale, zdá se, napovídá, že neleží kdesi v předindustriálním světě, nýbrž dřímá zapomenutý někde hluboko v lidské mysli. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (84)
Je par momentu, ktere mne ve filmu nebyly jasne. Nebo spis pricina techto mometu ale asi to tak mam byt. Clovek nemuzu chapat vsechno a zase na druhou stranu to vnaselo hodne tajemna do filmu, ktery byl hrou vynikajicho australskeho svetla a mlade zeny a muze s australskou prirodou. Zajimave strihy mezi krasnou nahou divkou a mladym chlapcem, ktery je prave na lovu. ()
Taková upřímná pohlednice z Austrálie. Ze začátku jsem se trošku trápil, ale pak jsem se asi naladil na správnou frekvenci a Walkabout se mi začal více a více líbit. Hlavně celá věc o přežití a rozdílu přirody a civilizace. -"Water. Drink. We want water to drink. You must understand! Anyone can understand that. We want to drink. I can't make it any simpler." ()
Roeg hypnotizuje svojho diváka nielen obrázkami divokej prírody (a Agutterovej), ale možno najviac práve asociatívnou montážou a strihom ako takým, takmer v každej scéne a sekvencii. Myslím že táto cesta svojich hrdinov ovplyvnila pozitívnejším spôsobom, ako českú partičku s trabantami. Človek je už raz a navždy odkázaný na život v civilizácii, treba sa s tým zmieriť, preto je táto cesta dvoch súrodencov iba dočasná, ale navždy meniaca ich charaktery a pohľad na svet. Film, ktorý si budete radi púšťať v piatok večer po každom pracovnom týždni strávenom v sklenenej administratívnej kocke. ()
Nevzpomínám si na film, který mne svým neočekávaným vyústěním (včetně náhlého otevřeného konce) tak zklamal a na druhé straně právě tímhle zklamáním současně nadchl a zasáhl. Ono ne každé přínosné poznání je současně vždycky radostné... Cesta mohla zůstat napínavým dobrodružným filmem o dvou dětech v divočině, mohla se vydat mysteriózní linkou s odhalením příčiny a detailů kolem jednoho tragického incidentu, ale ona se rázem promění ve filosofické dílo, jehož obsah se již netýká jenom pár fiktivních jednotlivců. Měli jsme dlouze před očima divokou přírodu, toužili jsme (snad i mnozí z nás diváků) spatřit po čase zase moderní civilizaci. My cíl této své touhy úspěšně dosáhli! Jenomže co dál? Kudy jít teď? Z lidumilné přírody zase zpátky do světa, kde otec nezletilých dětí byl schopen během jakéhosi špionážního úkolu spáchat sebevraždu? Kde již i pohozená konev před domem se stává přísně nedotknutelným soukromým majetkem jedince? Kde před očima máme místro stromů a zvěře tentokrát údolí zrezavěných vraků? Nicolas Roeg nám myšlenku prokletí moderní doby sděluje pro někoho možná až příliš jasně a okatě, nicméně sděluje jí pro nás všechny včetně dětí. Nenabízí konkrétní východisko, ale zasahuje poznáním skutečnosti v nečekanou chvíli a vybízí k přemýšlení. Tento krásný film s jedinečnou atmosférou, v hlavní roli s dvěma dětmi a jedním australským domorodcem, mne nadchl víc, než všechny ty trháky s hollywoodskými hvězdami. 100% (Viděno v rámci Challenge Tour: "30 dnů se světovou kinematografií" 2020) ()
Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". ()
Reklama