Uličnice

Uličnici by se měli vyhnout ti, kdož nemají v oblibě hereckého projevu Věrky Ferbasové. A nejspíše i tací, kdož jsou v očekávání komèdie s přesahem filozoficko-sociálním. Naopak divák odkojený divadlem, lehkými komediemi, operetkami s obsahem šestakových románů...takový divák bude uspokojen ve všech směrech. Herecké obsazení, veselá, naivní a zcela průhledná zápletka, vtipné dialogy....čistá zábava, jako stvořená pro nedělní dopoledne. Za mě patří Uličnice obsahem i zpracováním mezi top 30 filmů pro pamětníky. A přesto se nějak povedlo, že jsem ji doteď neviděl. O to větší radost mám. Hodnocení je zde velmi kruté, výhrady zcestné...takže objektivní 4* navyšuji na 5* korigujících. Index pozvednutí nálady, je totiž osm kanárů z devíti. (17.03.2024)

Samozřejmě je to laciná komedie s průhledným dějem, jsou lidé, kteří jsou na Věru Ferbasovou alergičtí, ale já ji pokládám za jednu z našich nejlepších komiček. Měla ovšem svůj osobitý styl, upovídaná, skotačivá, drobná žabka - přesně v tomto filmu jí ta role nesmírně sedí. A na Uličnici mám ovšem sentimentální a nostalgické vzpomínky na její divadelní uvedení v Hudebním divadle v Karlíně někdy v roce 1969, kde roli Věry Janákové ztvárnila stejně výtečně Věra Vlková. (01.11.2014)

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)

Nemám rád ve filmech pro pamětníky přespříliš písniček a tato komedie jich bohužel nabízí víc než dost. Zároveň občas nutí scénář herce nechutně přehrávat a otrocky tlačí na co nejvtipnější scény (což se samozřejmě nedaří). Zápletka je sice klasická, ale podání je často tak ubohé, až mi bylo trapně... No, možná to byl záměr, ale já tento styl nežeru... (29.09.2004)

Až po náhodných setkáních v Prvním políbení, Studentské mámě a Vdavkách Nanynky Kulichové se Slavínskému podařilo sezdat Věrku Ferbasovou a Jirku Dohnala jako milenecký pár. Je to s podivem, že s jeho diváckým čichem ho to nenapadlo již dříve, protože nápad to byl vyloženě šťastný. Patrně si to ale neuvědomoval, protože po té přišlo opět rozdělení v Srdci v soumraku. V dalších letech to nakonec byli Robert Land, Miroslav Cikán a Václav Binovec, kteří tuto skvěle sehranou dvojici uvedli znovu v život. Zatím byla Uličnice filmem šitým na tělo temperamentu neposedné Věrky a Jiří vedle ní tužil zkušenosti. Komedie plná výtečných vtipů a gagů, osvěžená o prostředí létadel a koktajícího herce je něčím, co mohu vidět stále. "Pochovej!" (16.02.2009)