Pražákům, těm je hej

Vynikající stylizovaný hraný dokument o nejlepší české oficiální rockové skupině všech dob (jestli si myslíte, že je to Olympic, uberte několik hvězdiček z hodnocení...a jděte se klouzat :-)). Trochu jako konzerva doby s bizarnostmi typu ,,schvalující soudruh", experimenty v podobě průvodce a glosátora Ropotáma, téměř kompletní českou hereckou špičkou, Frankem Zappou na mejdanu s Výběrem, několika vrcholy (dialog Pavlíčka s Kocábem při souboji v bahně, již zmiňovaný Zappa, koncertem v Lucerně...), Luckou Bílou coby hvězdičkou nickou a popisem dlouholeté partnerské hudební spolupráce coby několikaletého manželství... WOW! Nemáme moc lepších hudebních filmů... (11.07.2007)

Hudbu Pražského výběru mám hodně rád a písniček je tu až až, ale to není hlavní důvod, proč si tenhle film tak cením. Podstatné je netradiční spojení hudebního filmu, dramatu a kvazidokumentu/ dokumentu. Už v "Proč?" dokázal Smyczek organicky propojovat rovinu vyprávění s rovinou dokumentární, což dodává filmu na autenticitě a dramatičnosti a zároveň umocňuje a rozšiřuje hlavní téma. V Pražácích jde ještě dál - propojuje rovinu příběhu s rovinou kvazidokumentární ( připravený materiál si hraje na autentický) s dokumentární ( zpovědi civilistů na kameru, občas umístí nepovedené záběry nebo záběry z přípravy natáčení ). Sama poetika filmu může někomu připadat ulítlá ( a ona i je, ale pro mne v dobrém smyslu slova ), ale k hudbě Výběru se hodí a vyjadřuje nebo doplňuje náladu použitých skladeb - je hravá, dadaistická, ale zároveň ostřejší, dravě karikovaná. více zde...http://blacklsays.blogspot.com/2012/05/karel-smyczek-prazsky-vyber-prazakum.html (10.08.2010)

Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. (30.04.2018)

Zakázaná či spíše nepovolená hudba Pražského výběru mne oddaně doprovázela celým mým socialistickým dospíváním a já jsem jí za to vděčný. Tato hudba také tvoří základ tohoto snímku a baví mne od začátku až k nejzábavnějším závěrečným titulkům, které jsem kdy viděl v českém filmu. Horší je to s těmi vloženými fantasmagoriemi, ale většinou se jedná o tak krátké scénky, že jsem je i já bez větší újmy na psychickém zdraví zvládl. Nejhorší je však skutečnost, že v době vzniku filmu pro mne Michael Kocáb představoval symbol držící hrdě v ruce svou Straku v hrsti, a nyní ho vidím spíše jako Tatrmana bojujícího proti zájmům českého národa. To se však filmu netýká a do hodnocení to nepromítám. (13.10.2015)