Nezanechat stopy

Z plethory polských filmů o zločinech a nepravostech komunismu to sice pořád vyčnívá díky netypické práci s řazením scén a věrohodně zešedlou normalizační atmosférou, nicméně Matuszyńskiho debut byl film který jsem si ihned po dokoukání vrazil do své top10, což je laťka, se kterou jeho druhý film nesdílí ani směrovací číslo. Poslední rodina byla fantastická mimo jiné díky naprosto unikátnímu a radikálnímu úhlu pojetí životopisného snímku, plného nejednoznačných a komplexních postav. Nezanechat stopy je typická binární filmařina s jednoduchými emocemi, kde proti sobě stojí hezcí a oškliví lidé (22.04.2022)

Tenhle film mě psychicky úplně zničil.. jeden z nejsilnějších ne-li nejsilnější evropskej film co jsem měl tu čest zatim vidět a hlavně podle skutečnosti.. je pravda, že by to mohlo bejt kratší, hluchý místa tam přece jen byly, ale to je fakt jediný co bych tomu vytknul.. komunismus jsem nezažil, ale je vidět, že některým lidem z toho režimu fakt je*alo v hlavě.. (25.09.2022)

Čiré komunistické zlo smíchané se zrůdnými charaktery lidí, zpracované v tomto vysoce kvalitním snímku. Funguje tu naprosto vše, herecké výkony, atmosféra, scénář, režie… Hluboký zážitek, který by měl být všem těm Konečným, Smelovým a podobným sviním servírovaný povinně, a k tomu aspoň několik ran holí přes záda... (13.07.2024)

na reálném základu postavená, téměř tříhodinová, intenzivně nepříjemná polská trefa do černého (další), která mě na začátku vcucla a postupně ze mě ždímala jednu negativní emoci za druhou. Komouši byly, jsou a budou vždycky a všude svině.Faktem je, že příběh Grzeszka a toho co se dělo po jeho smrti nemá moc čím překvapit a dějí se v něm vlastně dost očekávané věci, ale na jeho síle to vůbec nic nemění a upřímně mě udivuje, že se dnes najdou lidé, co by tohle uvítali zpátky...90% (26.11.2022)

Ve svém minimalismu emocionálně působivý a na sledování v dobrém slova smyslu nepříjemný film, který není jednoduchý a svou strukturou a pojetím diváka čím dál víc vtahuje do děje. Jan P. Matuszynski od počátku uchvátí na první pohled neviditelnou a nevýraznou, ale naprosto dokonalou výpravou, která kostýmy i kulisami evokuje šeď a nenápadnost osmdesátých let, v nichž prakticky vše vypadalo stejně. Klaustrofobní, paranoidní a depresivní atmosféra funguje báječně, v čemž pomáhá i místy hodně sugestivní kamera, která se nebojí ani dlouhých a bezstřihových záběrů, čímž působí jako by autenticky a dokáže udělat událost i z pouhé chůze po ulici nebo vystupování z auta. Vzhledem k dost pomalému tempu je hodně času na tu nejjemnější psychologii postav a vysvětlení jejich motivace, čehož režisér využívá na maximum. Pomohl si i výtečným obsazením, v němž jsou všichni zcela přesní, nejvíc ale vyčnívají Tomasz Zietek, který se zmítá mezi touhou po pravdě a boji s pochybnostmi a snahou neztratit vlastní čest a rodinu, Sandra Korzeniak a dokonale minimalistický Robet Wieckiewicz, který sice nevstane od stolu, svými grimasami ovšem obsáhne úplně všechno. Asi můžeme Matuszynskému vytýkat, že tak trochu figurkaří a postava státní prokurátorky je karikaturou jako z učebnice, že je vždy na první pohled jasné, kdo je ten hodný a kdo zlý a že je možná stopáž až moc dlouhá a divák se nedočká nějaké katarze (k čemuž je ale objektivní historický důvod), to jsou ale v kontextu díla takové banality, že silný dojem z něj to nijak nezkazí a odpor k době, v níž je lež norma, to jen prohloubí. 80 % (06.05.2022)