Solaris

Americké Solaris jsem se dlouhá léta štítivě vyhýbal jako upír česneku, protože jsem si nechtěl pokazit dojem z mé milované Soljaris ruské, nebožtíkem Tarkovským režírované. No, zkrátím to - Američani ducha existenciálně laděné sci-fi předlohy samozřejmě trochu zprasili, ale dá se. Zatímco Tarkovskij pojal Lemovu Solaris meditativně, dušezpytně a filosoficky, Soderbergh se svou hollywoodskou čeládkou z ní udělal v první řadě lovestory, teprve v druhé řadě proloženou občasnými filosofujícími plky, zabalenou do vizuálně pohledného obalu a ke konci pravda i s docela slušnou nehollywoodskou atmoškou. Nebýt těch častých rušivých a otravných prostřihů na pozemské scény z mileneckého a manželského života Chrise a Rhey, a naopak být tam víc toho filosofujícího a vesmírného, šel bych s hodnocením ještě klidně výš. (24.02.2015)

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)

S velkou nedůvěrou vzbuzenou negativními ohlasy jsem přistoupil ke druhé filmové adaptaci Solarisu. O to větší potom bylo moje překvapení, co Steven Sonenberg dokázal. Komerčně (nebo přinejmenším komerčněji než ten Tarkovského) pojatý Solaris v americké produkci totiž vůbec není špatný. Sonenberg ho natočil po svém a výborně. Použití výrazných odstínů a sytě modré filtry kamery působí spolu s futuristickým pojetím stanice a dvěma slunci planety Solaris opravdu dobře. Flashbacky do minulosti vůbec nejsou špatné a závěrečná pointa se přímo nabízí. (23.12.2008)

Nová doba si žádá nové vize, ale i přesto mi Soderberghova interpretace přijde až smutně polovičatá a toporně odhodlaná tam, kde by neměla. Nejvíc za to může srovnání s Tarkovského myšlenkovým vesmírem, které se zde smrskává na problematiku správného zhodnocení situace v daném okamžiku, popřípadě silnou love story s podtextem porozumění a odcizení. Na to, že se režisér chce opírat pouze o příběh lásky, která může dostat novou šanci, je až příliš často odosobněný a silně tak ubírá na potenciálním přesahu. Navíc s očekávanou výjimkou Clooneyho dost kazí i herci. Natascha McElhone je nepřirozená nejen na lodi, ale i ve vzpomínkách a Jeremy Davies prapodivně a nevěrohodně gestikuluje u jakékoli repliky. Přesto ale i přes mou mírnou averzi k Soderberghově hledání sociálních podtextů přiznávám novému Solarisu jistou hypnotičnost. Divák za to vděčí hudbě, překvapivě živé kameře a hlavně silně citelné blízkosti planety, o které každý z nás alespoň jednou snil. (04.10.2007)

Opět naprosto dokonale zvládnutý snímek (miluji, jak Soderbergh snad do každého svého filmu dává němé scény, podmalované jen perfektní hudbou). Narozdíl od ostatních mi ale přišel kratší, než doopravdy byl. Navíc Soderbergh dává divákům na výběr ze dvou žánrů, které chtějí sledovat: inteligentní sci-fi nebo nádhernou love story. Bravo!! Na THE INFORMANT už se moc těším, Stevene! (09.03.2003)