Solaris

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

Tento film ma dva problemy. Je to sci-fi ale vsetky sci-fi aspekty su uplne podruzne. Kludne by sa to mohlo odohravat na zemi v jednej miestnosti a vysledok by bol rovnaky. Takisto cela ta zahada ohladom zjavovania sa mrtvych ludi je podruzna. Riesia ju len v poslednej tretine a aj tak k nijakemu rieseniu nedôjdu. Cely film je vlastne psychologicko romanticka drama. A tu je druhy a podstatny problem tohoto filmu. Ten vztah o ktorom cely film pojednava vo mne nedokazal vzbudit ziadne emocie. Je to podane strasne nezazivne. Nezachanili to ani spickovy herci, ktorí si pred odpovedou na kazdu otazku daju niekolkosekundovu artovu pauzu behom ktorej velmi seriozne pozeraju do blba a az potom monotonne odpovedia. Tento styl mi absolutne nevyhovuje. Preto som sa behom filmu strasne nudil. 4/10. (25.10.2015)

Solaris má skvělou myšlenku (ovšem doslova přejatou) a perfektní atmosféru. To mu rozhodně nebudu upírat. Bohužel ale tato mystická a až nadpřirozená cesta, která by se dala přirovnat k 2001, není rozvinuta natolik, aby dala filmu vyniknout. Soderbergh se soustředí na vše kolem, ale uniká mu jemná podstata toho všeho a k závěru kráčí monotónně a bez nápadů k cíli, který většina zájemnců už musela vidět v originále. Vše bylo řečeno už v Tarkovského verzi, což dělá toto Solaris naprosto zbytečným filmem. (13.12.2009)

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)

Právě proto, že si z mistrně napsané předlohy Stanislawa Lema vzal Steven Soderbergh jenom základní dějovou linku, je její filmové převedení neuvěřitelně rozvleklé i díky necelé stominutové délce. Jistě, nejsem přítelem „kopírovaných“ knižních adaptací, ale snaha o plané filozofování na téma lidského života a jeho ceny je při velmi přímém bazírování na předloze dosti rozporuplným tahem.Většinu síly se Soderbergh snažil vložit do dialogů, jenomže ty kromě údernosti, stylu a švihu postrádají taky logický smysl a režijně nikterak objevná práce sice drží atmosféru v hodně temných koutech, ale mnoho scén není dotáhnuto do konce a celkově pak film působí dojmem obrovské roztříštěnosti. Naštěstí je zde však výtečná dvojice George Clooney a Natascha NcElhone, kteří se k sobě tak dokonale nehodí, až se to vlastně skvěle pozoruje. Jenomže jako jednotný filmový kousek je Solaris absolutně nestravitelný a to i přesto, že tak krásně vypadá. (19.08.2005)