Vysvobození

"Vysvobození" není horor, ani dobrodružný film, a ani thriller, nýbrž na základě buranské exploatace vystavěné psychologické drama o vině a zpytování svědomí, ale především o tom, že vidíme jen to, co chceme vidět. Na filmových databázích a v recenzích se donekonečna omílají scény s bendžem a útoku. Ačkoli se jedná o zásadní momenty filmu, lépe řečeno jeho vyprávění, jejich základem není pouze vyvolávat hrůzu či šok. První ustanovuje opozici postav a manipuluje diváka k sympatizování s hrdiny, druhá představuje definitivní stržení hranic jistoty. Od té chvíle začíná opravdové drama, kde nelze jednoznačně říci, co se stalo, co se děje a především jak na zobrazované události aplikovat kritéria morálky, práva, zákona a především viny. Co se doopravdy stalo tam na řece, byl jeden z vodáků opravdu zastřelen a kdo byl onen muž s puškou? Nic z toho neví ani samy postavy, které většinu cesty absolvovaly paralyzované šokem, a ani vyprávění filmu nedává divákům odpovědi. Pečlivě volené záběry a pozice kamery dávají mnohoznačné indicie, ale nikdy jednoznačné odpovědi. Pravda zůstane pohřbena na dně vznikající vodní nádrže a každý odejde s tím, čemu chce věřit; jen někoho možná bude nejistota strašit ještě dlouho, byť fyzicky může být v bezpečí civilizace s jejími jednoznačnými definicemi práva a viny. (02.10.2009)

Veľmi kompaktná, pohlcujúca atmosféra Boormanovej snímky vás okamžite vtiahne do deja. Aj napriek tomu si film zapamätáte viac kvôli jednotlivým scénam, ako celku. A že tie scény stoja zato. Neuveriteľné ksichty miestnych, spoločná hra na gitare, mužské znásilnenie mužom, to sú scény, ktoré museli divákov vo svojej dobe riadne šokovať. Prekvapilo ma vykreslenie mestských postáv ako partiu nie príliš schopným skautov, keďže z amerických filmov vieme, že správny američan je vždy muž na svojom mieste. (01.06.2012)

Čtyři přátelé, měšťáci, obyčejní chlapi. Jeden se možná stylizuje do neohroženého dobrodruha, ale vesměs jde o kancelářské krysy. Na kánoích hodlají sjet úsek řeky, který má být kvůli výstavbě přehrady zaplaven. Počítají s nějakou tou odřeninou, jenže tenhle výlet v „divočině“ je poznamená zatraceně silně. Důvodem je dvojice vidláků (ještě primitivnější se pak díky téhle inspiraci stále častěji objevovali v kultovních hororech – Texaský masakr, Hory mají oči), kteří vyznávají tak trochu jiný hodnotový žebříček. Stačí pár náznaků, kdy pak vše vyvrcholí sexuálním napadením jednoho z vodáků. Následuje úprk, boj o holý život. A hlavně postupná proměna charakterů do toho času obyčejných mužů, které sžíral stereotyp. Napětí je slušné, krásu řeky se vším všudy dokonale nasnímal legendární kameraman Vilmos Zsigmond, tvůrce Excaliburu zase pokládá netriviální otázky. O nějaké zásadní otevřenosti násilí bych nicméně určitě nemluvil. I po letech to ovšem má své kouzlo. (21.10.2017)

,,Někdy se musíš ztratit, abys něco našel." Vedle Excaliburu nejlepší Boormanův film. Příklad režisérského umu, kdy s minimálními prostředky lze natočit působivé drama. Příběh čtyř kamarádů se z počáteční bezstarostné dovolené promění v boj o holý život. Povinnost pro vodáky a milovníky divoké přírody. Sjíždění řeky je opravdu divoké, ocenil jsem, že herci se nebáli náročných a nebezpečných scén. Myslím, že si natáčení na vodě pořádně užili! První setkání s domorodci je spíše rozpačité, druhé je kdo s koho. Současně i zdánlivě snadné pokoření řeky se ukáže jako mylné. Minimální hudební doprovod obstarává španělka a na začátku a konci banjo. Většinou ale obraz doprovází šum vody, hukot peřejí a vrzání rozličného hmyzu. Probodnutí boku vlastním šípem připomene scénu z pozdějšího Excaliburu - podobně se zraní Lancelot svým mečem. Pro někoho možná klidnější tempo, já byl však napnut od začátku až do konce. ,,Kanec? Spíše prasnice..." (25.01.2012)

Vysvobozením pro mě byl konec filmu, protože takového naprosté emoční minutí mě a filmu jsem dlouho nezažil. Pro mě tu nefungovalo prakticky nic a pokud tam jsou myšlená vážně jakákoliv "podtémata", tak to celé mohlo být nejen přímočařejší, ale především kratší. Nepopírám jakoukoliv kvalitu, provokativně dodávám předvídatelnost a odcházím zlepšit si chuť skutečnými emocemi z postav a příběhu. tak Larsi, snad mě nezklameš... (29.04.2012)