Welcome to the Dollhouse
(festivalový název)-
Vítejte v domečku pro panenky
(festivalový název)
(více)
Vítejte v domečku pro panenky
Welcome to the Dollhouse
Režie:
Todd SolondzScénář:
Todd SolondzKamera:
Randy DrummondHudba:
Jill WisoffHrají:
Heather Matarazzo, Matthew Faber, Brendan Sexton III, Ken Leung, Eric Mabius, Will Lyman, Bill Buell, Rica Martens, Christina Vidal, Christina Brucato (více)Obsahy(1)
Život jedenáctileté Dawn Wienerové, odehrávající se mezi sedmou třídou základní školy a „spokojenou“ středostavovskou domácností, není zrovna velká legrace. Jako nejčastější terč posměchu spolužáků nemá Dawn na růžích ustláno, o rodině, kde apatický otec a mírně hysterická matka dávají přednost bratru šprtovi a rozmazlené sestřičce, ani nemluvě. Přitom ale odrůstající „ošklivé káčátko“ nechce nic víc než někam patřit a být aspoň trochu oblíbená. A tak se jednoho dne rozhodne sbalit největšího lamače srdcí svých spolužaček. Černá komedie zatím jen naznačuje pozdější zájem Todda Solondze o konfrontaci bizarního a úchylného s takzvaně normálním. Už ve svém druhém filmu však scenárista, režisér a producent v jedné osobě dává průchod vášni pro životní outsidery, která jej pojí s jinou ikonou nezávislého filmu Terrym Zwigoffem, a nesentimentální, hořce humorné přiblížení jejich osudů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (43)
Občas i humorné, ale především pořádně hořké. Zcela nezidealizovaný pohled na dětství outsiderky, která musí snášet ústrky naprosto ze všech stran (tedy s výjimkou jediného kamaráda). A místy lze sledovat až čistý cynismus (scéna doprovázená Labutím jezerem mě skoro dohnala k slzám…od smíchu, samozřejmě). Za mě slabší 4*, Solondz se mi znovu dokázal svým stylem docela dobře trefit do vkusu. ()
Ve Woodsmanu prohlásí v jedný krátký, ale pro vyznění příběhu důležitý scéně 11letá Robin, že jedenáct je ten nejblbější věk. A tenhle film je o nejblbějšim věku celej - a fakt dobře natočenej. Dneska by některý scény a dialogy producenti nedovolili, protože jsme zdegenerovaný snahou předstírat za každou cenu, že mezi dětma neexistuje šikana, rasismus, xenofobie a sexualita. I díky tomuhle časovýmu (rovná se společenskýmu) odstupu je ten film dneska tak osvěžující. ()
děj lze vlastně shrnout poměrně rychle a jednoduše: příběh dospívající zanedbávané dívenky, která má neskutečnou smůlu. Todd Solondz do toho přikuchtil velkou špetku bizarno-černého humoru, typickou i pro jeho další filmy (Happiness, Wiener-Dog...). nevinnost se kříží s krutou realitou, podivné se stává zcela běžným. silnou atmosféru devadesátek a maximalizované trapno je potřeba zažít na vlastní oči a kůži. za mě určitě jeden z nejztotožnitelnějších snímků pro mládež. ()
Nikdy bych nevěřil, že mě může nějak výrazněji zaujmout film o cca 11-letý holce a jejích starostech, prvních láskách a podobně. Tento film to dokázal. Dawn Wienerová neni žádná hodná roztomiloučká holčička, ze který bude jednoho dne roztleskávačka. Je to takovej prototyp outsidera. Ale zároveň taky tak trochu svině. Nejspíš by z ní vyrostlo za pár let něco jako Daria Morgendorfferová. Jinak já jsem se k Welcome to the Dollhouse dostal díky tomu, že jsem se někde dočet, že prej to je trochu podobný jako Ghost world. A na tom taky něco bude. Minimálně to, že obě hlavní postavy jsou poněkud asociální a nosej divný brejle. Respektive všechny tři (včetně Darii). ()
Americká krása před Americkou krásou, filmový ekvivalent 1979 od Smashing Pumpkins; kukátko do periferie, ovšemže bez hřejivé nostalgie. Síla filmu tkví nicméně právě v tom, že Solondz NENÍ artistní Sam Mendes, ni k patosu náchylný Billy Corgan. Kde anglický fachman dává průchod uměleckým exhibicím, Solondz prostými filmovými prostředky lakonicky přepisuje notičky (svého) nelítostného scénáře. Hlavní hrdinka představuje konglomerát všech horších příznaků puberty: je... není hezká, ve škole dostává deku a doma je spíš v zahradním bunkru než otcovském domě, jemuž vládne pevnou rukou maminka, zakoukaná do prázdňoučké nejmladší dcerušky. Dawn, která je obětí ale i převodníkem neblahých vzorců, pochopitelně představuje citlivý uzlík siločar vyplývajících z diskutabilních středostavovských poměrů. Její peripetie obžalovávají duté instituce rodinou počínaje, školou konče, navenek naleštěné, uvnitř dysfunkční či přímo lynchovsky strašidelné. Jedinou výtkou trefných pojmenování by mohlo být jejich zlo snad až příliš ultimátní, aby šlo mluvit o realismu, k němuž se Solondz hlásí; jestliže mendesovština, estetizující suburbánní torturu uměleckými prostředky, neschází, kapka corganovského smíření možná ano. Můj třetí Solondzův film, další mě neminou. ()
Reklama