Welcome to the Dollhouse

Ve Woodsmanu prohlásí v jedný krátký, ale pro vyznění příběhu důležitý scéně 11letá Robin, že jedenáct je ten nejblbější věk. A tenhle film je o nejblbějšim věku celej - a fakt dobře natočenej. Dneska by některý scény a dialogy producenti nedovolili, protože jsme zdegenerovaný snahou předstírat za každou cenu, že mezi dětma neexistuje šikana, rasismus, xenofobie a sexualita. I díky tomuhle časovýmu (rovná se společenskýmu) odstupu je ten film dneska tak osvěžující. (06.08.2015)

Ani drama, ani komedia. Jednoznacne je to ale vyborna studia a nahlad do jednej navonok obycjanej rodiny. Todd Solodz este naraba s citlivymi socialnymi otazkami opatrnejsie a svoju otvorenost a odvahu pusta z klietky az pri Happiness. Troska menej vycibreny scenar je prekryty vydarenym obsadenim - specialne hlavna hrdinka (Heather Matarazzo) je dievca, ktoru nenajdete hocikde. P.S: Dalsie velke plus prinasa soundtrack. Titulna skladba sa mi velmi dlho drzi v hlave. (08.12.2008)

Americká krása před Americkou krásou, filmový ekvivalent 1979 od Smashing Pumpkins; kukátko do periferie, ovšemže bez hřejivé nostalgie. Síla filmu tkví nicméně právě v tom, že Solondz NENÍ artistní Sam Mendes, ni k patosu náchylný Billy Corgan. Kde anglický fachman dává průchod uměleckým exhibicím, Solondz prostými filmovými prostředky lakonicky přepisuje notičky (svého) nelítostného scénáře. Hlavní hrdinka představuje konglomerát všech horších příznaků puberty: je... není hezká, ve škole dostává deku a doma je spíš v zahradním bunkru než otcovském domě, jemuž vládne pevnou rukou maminka, zakoukaná do prázdňoučké nejmladší dcerušky. Dawn, která je obětí ale i převodníkem neblahých vzorců, pochopitelně představuje citlivý uzlík siločar vyplývajících z diskutabilních středostavovských poměrů. Její peripetie obžalovávají duté instituce rodinou počínaje, školou konče, navenek naleštěné, uvnitř dysfunkční či přímo lynchovsky strašidelné. Jedinou výtkou trefných pojmenování by mohlo být jejich zlo snad až příliš ultimátní, aby šlo mluvit o realismu, k němuž se Solondz hlásí; jestliže mendesovština, estetizující suburbánní torturu uměleckými prostředky, neschází, kapka corganovského smíření možná ano. Můj třetí Solondzův film, další mě neminou. (13.04.2014)

Moc jsem od toho nečekal, a prefabrikovaný oběd pojídaný plastovou vidličkou - to už byl docela silný úvod. A Down, ta se mi celkem líbila, až ovšem, na tu chůzi. Snažím se k ní přirovnat nějakou holku ze základní a střední, ale moc se mi to nedaří. Spíš nějakýho kluka. Down ('Wiener-Dog' nebo by spíš mělo být 'Wiener-Hotdog') se možná v jízlivém označení "lesba" cítila dobře, ale i jinak je na sedmačku dost odvážná a jako provozovatelka klubu pro Special People stejně tak. Rozebírat její rodinný a pracovní (zde škola) kolektiv by bylo nejspíš jen nošením dříví do lesa. Ze sociálního hlediska mě zaujala skladba nadávek jakou se pubertání mládež častovala, padesát na padesát: slova odvozená od duševních nebo sexuálních poruch, zatímco u nás je to tak na třetinu: u nás se tato sklaba doplňuje navíc označením pohlavních a vyměšovacích ogránů. (08.12.2019)

Nikdy bych nevěřil, že mě může nějak výrazněji zaujmout film o cca 11-letý holce a jejích starostech, prvních láskách a podobně. Tento film to dokázal. Dawn Wienerová neni žádná hodná roztomiloučká holčička, ze který bude jednoho dne roztleskávačka. Je to takovej prototyp outsidera. Ale zároveň taky tak trochu svině. Nejspíš by z ní vyrostlo za pár let něco jako Daria Morgendorfferová. Jinak já jsem se k Welcome to the Dollhouse dostal díky tomu, že jsem se někde dočet, že prej to je trochu podobný jako Ghost world. A na tom taky něco bude. Minimálně to, že obě hlavní postavy jsou poněkud asociální a nosej divný brejle. Respektive všechny tři (včetně Darii). (05.01.2014)