Šest v tom

Pokud bych mohl něčemu dát hvězdiček víc než maximálně možných pět, byl by to právě tenhle seriál. A proč? Vždyť to musí být jen další komediální počin o partě mladých lidí - jenže dejte slovo komediální do uvozovek, přidejte dramatické momenty, pak připočtěte skvěle napsané postavy a vynásobte jedinečnou atmosférou. Jako výsledek nedostanete nic menšího než ŽIVOT. Život s chvílemi plnými radosti, lásky, klidu a naděje, ale i s chvílemi totálního zmaru, nejistoty, podvodů a pláče. Prostě se vším, co k němu patří. Na závěr bych chtěl říct jen dvě věci - poslední záběr "Šesti v tom" ve mně vyvolal mnohem větší pocit prázdna a smutku než Chandlerova závěrečná věta v "Přátelích", a ač nemám tyhle fráze rád, musím přiznat, že Rachel, Adam, Pete, Jenny, Karen a David mají už navždy místo v mém srdci. Takže pokud to někdo ještě nepochopil - "Šest v tom" patří bez jakýchkoliv pochyb mezi ty největší skvosty televizní obrazovky. (19.10.2005)

Tenhle seriál mám opravdu rád. Působí jako verze Přátel pro Angličany, ale má v sobě i těžko popsatelné kouzlo, které ho neumožňuje ocejchovat jako kopii. Narozdíl od výše zmíněného seriálu mnohem více ze života, kromě usmání se člověk občas dostával i do situace, kdy postavám toužil pomoct vyřešit nějaký problém. A navíc tam hrají mí oblíbenci James Nesbitt a Helen Baxendale, takže proč hodnotit jinak než za 100%? (22.05.2006)

Na tenhle seriál jsem se díval jako malý (no, těch 12-13 let ještě není moc) spolu s rodiči. Vzpomínám si, že jsem se u seriálu dobře bavil, ale pravděpodobně mi tenkrát uniklo spousta skrytých narážek a významu některých pasáží, které prostě dítě tak dobře nestráví. I tak to byla kvalitní zábava na několik večerů, ale pamatuju si, že mě mrzelo, jak se osudy jednotlivých postav nakonec zamotaly a "took a downward spin". Svět dospěláků není holt jen krásná pohádka. (19.01.2011)

Když jsem před pár lety viděl českou verzi (Přešlapy), tak jsem s ní byl spokojen a hrdě jsem prohlašoval, že originál nikdy vidět nechci. Jenže pak jsem se přestěhoval do Anglie a začal koukat víc na britský seriály a rodina, která nás ubytovala měla doma kompletní edici na dvd. Takže jsme se do ní pustili a rozhodně nelituju. Tahle šestice z Manchesteru je sympatická, vtipná (jako fanoušek United jsem si užíval jejich občasné narážky) a velmi snadno oblíbitelná. Jejich příběhy, které se postupně mění z těch vtipných až po ty vážně, mě bavily a rád jsem se na ně díval. Samozřejmě jsem měl nejradši pár Rachel a Adam, ale i ostatní postavy se mi líbily. Jediná věc, co mi vadila na tom, že jsem viděl českou verzi, je to, že mi to prozradilo úplný závěr. I kvůli tomu to na mě nemělo takový emocionální dopad jako by to mělo v případě, že bych to nečekal. 2016: Návrat seriálu se kterým jsem nepočítal a byl jsem jím neskutečně potěšen. Je to už nějaký ten pátek, co jsem Cold Feet opustil a spokojeně žil dojmem, že příběh je uzavřený. Jenže pokračování dávalo hlavu a patu, vážně bavilo a vydrželo další skvělé čtyři roky. Na Cold Feet si mi líbí, jak skuteční jsou a že se nebojí představit postavy, které když nemají co nabídnout, tak prostě odejdou. Stejně jako v životě, lidi přichází a odchází. A teď bych chtěl další pokračování nebo alespoň důstojnou náhradu. Třeba se za pár let zase dočkám... (27.07.2014)

Říct, že mě v době své české premiéry, tedy na podzim roku 2001, seriál příliš neuchvátil, by bylo nepřesné. On mě pouze zaskočil nepřipraveného v době, kdy ke mně vztahová a životní dramata víc mluvila z jiných subžánrů, ať už nadpřirozených nebo teenagerovských. A do toho tehdy skočila britská nonšalantnost, suchý humor, parta elegantně i živočišně zahraných holek a fotbal obdivujících chlapíků. Nějakou dobu mi to trvalo, ale i v době vlastní nevyzpytatelné puberty jsem mezi nimi tušil životní pravdy, zdrcující zvraty hned od prvních epizod mi nedávaly spát a jakkoli jsem měl ze zúčastněných nejraději Adama, fascinovala mě ta dynamika zdánlivě nesourodé party, která je nejsilnější právě v těžkých chvílích. Jakkoli to bude znít suchopárně, čím jsem starší, tím mi seriál přijde opravdovější a lepší, takže jsem měl o to větší radost, když se i přes původní (jakkoli tíživou) uzavřenost vrátil po třinácti letech na britské obrazovky. Ve vlně nezvaných revivalů měl takový návrat smysl, protože zatímco na přelomu tisíciletí byla ústřední šestice v partnerských rozhodnutích razantnější, na prahu padesátky jsou klidnější, přemýšlivější a mají znatelně odžito. A snad právě protože jsem ve věku, ve kterém hlavní postavy byly v původních sériích, přijde mi, jak kdyby mi šly ze svých pozic zase pár let naproti. Vzhledem k tomu, že se tichý a nečekaný comeback dočkal diváckého úspěchu a s tím pak i čtyř sezón, došlo dokonce k nezvyklému úkazu, kdy se dění od šesté do deváté řady rovná téměř samostatnému seriálu, jakkoli je se vzpomínkami na staré časy samozřejmě mnohem silnější. (20.03.2019)