To nic, drahá

Štýlové retro, úchvatné kostýmy, výborný soundtrack, majster Matthew Libatique za kamerou a iba 26-ročná Florence Pugh, ktorá svoje herecké kvality už naozaj nikomu dokazovať nemusí. Aj takto by sa dal v skratke opísať druhý celovečerný film Olivie Wilde Don’t Worry Darling. Pri týchto slovách to však nekončí... Alice (Florence Pugh) si spolu s manželom Jackom (Harry Styles) užíva idylický život na americkom predmestí. Dokonale napĺňa rolu vzornej manželky a za svoju poslušnosť, tvorbu tepla domova a najmä diskrétnosť, dostáva na oplátku život v bavlnke plný luxusu a veľkolepých večierkov. O záhadnom Projecte Victory, ktorého súčasťou je aj jej manžel, nevie nič bližšie. Keď sa však začnú diať isté záhadné veci, v Alice sa postupne otvára čoraz viac znepokojivých otázok...lenže pýtať sa nie je z jej pozície celkom povolené. Pri tvorbe mysteriózneho trileru ako inšpirácie režisérke údajne poslúžili snímky ako Počiatok (2010) a Truman Show (1998). Snáď najviac z neho cítiť Stepfordské paničky a pocitmi nekomfortna a štylizáciou do pastelových farieb miestami aj menej známy, no výborný kúsok Swallow (2019). Don’t Worry Darling ma chytil od prvej minúty. Pôsobivou atmosférou, dokonalým prostredím hraničiacim až s desivou sterilitou, ako aj hereckým obsadením. Florence fantastická, pozdvihnúť treba aj Chrisa Pinea, ktorý ako Frank, zakladateľ utopického projektu, dodáva každej scéne náležitú iskru. Harry Styles vyslovene neprekáža, no rozhodne by som v jeho role videla radšej pôvodného kandidáta - Shiu LaBeoufa. Ak by som mala hodnotiť prvú hodinu a pol, s hodnotením by som rozhodne išla vyššie. Za ňou však prichádza postupné odokrývanie informácii a servírovanie hlavnej idey, ktoré je podané vcelku nešťastne. Povrchne a spôsobom, ktorý zamedzuje dosiahnutiu patričnej katarzie. Práve táto záverečná pol hodinka pre mňa film až bolestivo rýchlo presunula z kolonky "nadštandardné" do "priemerné". Pretože už samotný vývoj deja divákovi jasne naznačuje, kam režisérka svojimi myšlienkami smeruje (kritika spoločnosti – postavenie žien, patriarchát...) a už iba prakticky dostáva to, čo aj tušil. Veľké myšlienky na Nolanovský štýl nečakajte, každopádne však Olivia Wilde ako režisérka nie je stratená a talent tam je. Film má po iných líniách čo ponúknuť a ja som si ho (až na to finále) príjemne užila. (08.11.2022)

Olivia Wilde a její ambiciózní psychologický Thriller z 50. let evokující Stepfordské paničky měl být drahokamem roku, ale je to jen obstojná žánrovka, která neurazí ani nenadchne. Zasazení do 50. let je moc pěkné, utopická experimentální komunita je atraktivní námět, Florence Pugh je sexy i boží herečka zároveň a potěší i Chris Pine a finální twist, který má něco do sebe, ale čekal jsem jaksi více. Aby nejlepší scénou v Thrilleru byl orál Pugh na stole mi příjde málo. Přišlo mi, že se celý film až moc drží na uzdě. Nedojde zde k žádnému násilí, žádnému pořádnému vyhrocení situace, dle traileru jsem očekával vyloženě mind fuck scény pohrávající si s divákovou myslí, které mě budou šokovat i fascinovat zároveň a to se Oliwii bohužel nedaří. Měl jsem nejspíš až přivelká očekávání, ale film to určitě špatný není, za vidění rozhodně stojí, nenudil jsem se, jsou tu světlé momenty i silné herecké esa a vizuál s atmosférou se taktéž velmi povedly. V kině by to zážitek možná umocnilo na silnější hodnocení,doma jen za silné 3. 65% (09.11.2022)

Olivia Wilde po fajn komedii Šprtky to chtěj taky servíruje dystopickou scifi vizi se zajímavým nápadem, solidním ústředním duem a celkem "oukej" gradací, která je ve výsledku jiná, ale nejsem si jistý, jestli mohu říct že lepší, než jsem čekal. Dvě hodiny jsou dlouhá doba, za kterou divákovi mohou docházet mnohé díry a nedostatečnosti v celkové pointě, ale na druhou stranu až moc krátká doba na to se vynadívat na (zas a znova) skvělou Florence Pugh, protože její krása rezonuje celým plátnem a její přirozené sympatie donutí diváka (k Wildeině spokojenosti) nad mnoha věcmi zas tak nepřemýšlet. Jinak je to ale celkem slušná jízda, která už od začátku vnáší divákovi brouka do hlavy ve stylu "něco tady nehraje" a postupně se prokousáváme k tomu, o co že zde vlastně jde. Má to prvky překvapení, pozornost si to udrží a dívá se na to dobře, ale oproti konkurenčním podobně laděným filmům mi zde chybí výraznější prvek, který bych si chtěl zapamatovat a pustit znova. Takhle to ve mě zanechá pocit (jen) dobrého díla, ale to v tomto žánru bohužel nestačí a chtělo by to údernější mindfuck, který by ve mě zanechal díru. (24.10.2022)

Tak jsem opravdu ráda, že jsem na film zašla v rámci levné neděle, protože v tomhle případě by mě plné vstupné dost mrzelo. Natahovaná napodobenina Stepfordských paniček, kde je většina dění opravdu přes kopírák, a tak jsem dvě hodiny jen čekala, v čem to bude oproti originálu jiné a zda tomu zvedne prestiž alespoň odlišná pointa. Pointa mi ale zase tak jiná nepřišla, ze židle mě nesundala a její natahování o další půlhodinu mě spíš řádně vydeptalo. Kdyby to byla necelou hoďku trvající epizoda Black Mirror, bylo by to stravitelnější. Už kvůli tomu, že by to člověk na gauči tu chvilku nějak vydržel a pak by si řekl: "Další variace na paničky, ok, dalo se, šup na další epizodu". Na dvě hodiny a kino je to ale slabota, kterou drží nad vodou jen Florence Pugh v hlavní roli. A když už se ta pointa ukáže, vymizí jakákoli motivace vidět znovu. (25.09.2022)

Flm, který celou dobu krapet pokukoval po inspiraci Alfredem Hitchcockem v závěru působí jako film M. Nighta Shyamalana. Ten horší film M. Nighta Shyamalana.  Olivia Wilde po režijní stránce uzrála.... zhruba o 10%. I když se z její režijní novinky nedá skákat radosti do vzduchu, minimálně schopní ručičky tam vidět jsou a i díky nim jí dá člověk příště přeci jen šanci. Její druhý režijní projekt je totiž minimálně v první polovině fakt velmi fajn retro s bravurní atmosférou, kdy dojem kazí jen postup vyprávění a výsledná katarze.... více zde (20.09.2022)