Purpurová barva

Určite nie prelomová kinematografia, skôr remeselne zručné spracovanie v umení mnohokrát sa vyskytujúceho námetu o násilne rozdelených a strádajúcich blízkych dušiach. Utrpenie jednej z nich, spočívajúce v otrockom posluhovaní manželovi, je postupne vyvažované odstupňovanými oblomkami radosti ústiacimi do záverečnej všeobjímajúcej a všeriešiacej katarzie. Jednoducho: život v ponížení sa šibnutím čarovného prútika premení na gýčovitú selanku šťastia a lúky plnej kvetov. Nedôveryhodná báchorka & žmýkačka emócií? Áno, ale spôsob, ktorý Spielberg zvolil ma dostal. (29.07.2011)

Můj pátý Spielbergův film, většinou se mi do nich moc nechce kvůli délce, a první, kterému jsem udělil plné hodnocení. Proč? Protože i přes tu neuvěřitelně přepálenou stopáž, kterou má i tenhle, jsem se nezačal nudit, jako třeba u Schindlerova seznamu. Když už srovnávám tak tady Spielberg mnohem ohleduplněji pracuje s postavami a mladé (v té době neokoukané tváře) Whoopi a Oprah mě velmi bavily. Občas to možná působí jako příliš plačtivá rodinná drama, ale když si vzpomenete, čím vším si prošli, dá se pár těch scén se slzami nejen na krajíčku odpustit. Tohle se mi vážně dostalo pod kůži a děkuju Montymu, že mi film vybral do výzvy. :) (18.03.2016)

Vcelku zdařilé sociální drama z amerického Jihu v první polovině 20. století. Whoopi Goldbergové role hlavní hrdinky perfektně sedla a předvádí zde o dvě třídy lepší herecký výkon, než jak ji známe z komedií typu Sestra v akci. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že na to kolik to získalo Oscarových nominací se jedná o lehce přeceňovaný snímek. Přes rozsáhlou metráž je znatelné zestručnění příběhu oproti knižní předloze (kterou bych si ale po shlédnutí velice rád přečetl). Kromě toho mi dost vadil ten přeslazený závěr a místy jsem se neubránil nudě. I tak, ale určitě doporučuji shlédnout, zejména fanouškům žánru a příjemné režie Stevena Spielberga. (07.11.2011)

Spielberg za svou kariéru natočil pěknou řádku diváckých megahitů, ze kterých se navíc tetelila nadšením i Akademie. Z jeho filmů tryská filmařské sebevědomí, obrovský tah na branku a schopnost bavit ne tím, že někdo na plátně udělá vtip - vtipná je prostě Spielbergova režie. Pokud má slabinu, je to bruslení na tenkém ledě sentimentality plus občasná potřeba být doslovný a stavět věci do očividných kontrastů. V mých očích takhle pohořel Schindlerův seznam, Vojín Ryan a aktuálně i Purpurová barva. Zmíněný zápor je však možno Spielbergovi odpustit - málokdo jiný totiž dokázal napříč generacemi tak suverénně natáčet filmy pro masy a vždy být... no prostě zábavný. Purpurová barva je úchvatná zejména ve svých prvních dvou třetinách; tak brilantně vyprávěné, mistrně zahrané a vkusně vtipem opatřené mainstreamové drama by člověk pohledal. Potud jasných pět hvězd. Před závěrem však přijde poněkud náhlý zvrat a všeho toho tajtrlíkování se sestřičkou navrátivší se z Afriky začne býti moc, nemluvě o příjemném, nicméně okatém zadostiučinění, kterého všechny postavy dosáhnou. Má slova jsou samozřejmě nadnesená, žádný velký propad se nekoná, nicméně na tak mistrovsky rozehrané drama z prostředí černošké komunity bylo nakonec zážitku méně, než být mohlo. (20.01.2012)

Velké téma, velký režisér. Spielberg se rozhodl natočit opravdu opravdový film. Strastiplný příběh života mladé černošky Celie na počátku dvacátého století Hollywood dostatečně ocenil (11 nominací na Oscara), ale jeho nezralou osobitost, která naplno propukla až se Schindlerovým seznamem nebo Ryanem, a fakt, že ho Hollywood ještě nepřijal jako seriózního vypravěče, vnímáme. Celie znásilňovaná vlastním otcem a následně provdaná za vznětlivého vdovce, který jí má za služku, se vypořádává s dvojí diskriminací – jako černoška i jako žena. Až přátelství s manželovou milenkou je pro ni impulsem udělat první krok na cestě k vlastní emancipaci. Jenže právě při náběhu na vlídnější polohu to začne poprvé drhnout. Na výsledek se samozřejmě velmi dobře dívá, ale onen akademický přístup je na hony cítit. Spielbergův odklon od rodinné zábavy první hodinku a půl šokuje, baví i dojímá, poslední hodina úctyhodné stopáže však zklamává a překvapuje, kam až Spielberg zkouší zajít. Ať se tváří sebevíc závažněji a zainteresovaněji, chybí mu vyloženě záporná postava, o útlaku, domácím násilí nebo problémech soužití mezi černochy a bílými toho vlastně moc neřekne. Vývoj hlavní postavy (dílčí změny k plnohodnotné přeměně, zatímco její manžel postupně ztrácí na sebedůvěře) mě nezajímal, v New Yorku se sice tehdy možná chodilo do divadla na Whoopi Goldberg (která je tady debutující a opěvovaná), mě však víc bavil Danny Glover. Nevím, jak by na mě výsledek působil před dvaceti lety, ale nyní jsem vnímal poměrně dost přihlouplých momentů (rvačka v baru, Gloverova roztržitá příprava na rande, nevinné a opatrné úsměvy Goldberg, řízení auta) a skutečně jsem některé pasáže v druhé polovině spíš protrpěl (včetně zbytečné africké vložky). Splněno, odškrtnuto, docela zklamání!! (26.04.2015)