Purpurová barva

Z mého pohledu jeden z méně úspěšných Spielbergových humánních projektů. Napřed to nejhorší: závěr je šíleně natažený a přecukrovaný. Má to reálný základ ve faktu, že na stáří se člověk stává pokornějším a smířlivějším, ale jednak ne každému je takové prozření dopřáno, a jednak až taková selanka to zase není. --- Jinak je to dobré a zajímavé. Životní příběh jedné černošky z Georgie (nebo Severní Karolíny, ve filmu jsou odkazy na obě místa) od začátku do třicátých let 20. století. Otázka rasové diskriminace s výjimkou jedné scény zůstává v pozadí. Je to spíše o bídě a surovosti, kterou si černoši přivezli nejspíš už z Afriky a v Americe dosud neměli dost času a příležitostí se z ní vymanit. Hrozné, a nevím nevím, zdali bych si v té době a na tom místě přál, aby mí černí spoluobčané bez překážek vykonávali své volební právo. --- Ve srovnání s nedávno viděným Taylorovým The Help je tohle vyprávění nekonečně realističtější a hodnotnější. Při vší hrůze vidíme, že černoši mohli mít majetek, mohli si vydělat, někteří docela prosperovali, a jakýsi pokrok pozvolna dorazil i k těm méně přičinlivým. Politická práva ovšem neměli, ale když to porovnám, jejich šance na důstojnou existenci byly přecejen vyšší, než jaké měli moji rodiče za Husáka. Nemyslete si, velmi mnozí to měli tak neodčinitelně kádrově polepené, že změnit barvu kůže - tedy vstoupit do partaje - nemohli o nic snadněji, než ti černoši. A velmi často to nebyli ti nejzabedněnější a nejhrubější mezi námi, nýbrž zrovna naopak. --- To srovnání mě jen tak napadlo, když ke mně dorazila zpráva o úspěchu Purpurové třešničkové partaje v posledních volbách. Někdo se negrem narodil, a jiný jím zkrátka chce být. (11.11.2012)

Technicky dokonale zvládnuté, po Oscarech všemi deseti prahnoucí citová vyděračství, leč scénář by potřeboval v některých částech výrazně zredukovat (úvod) a v některých naopak rozmáhle vypravovat (závěr). Takto zůzstávají velká témata jen lehce naťuknuta, občas pěkně zvýrazněna a krásně zlehkovážněna, ale jinak se jedná o drama těsně pod vrcholem. S fantastickými hereckými výkony, nutno podotknout. [Přesná stopáž: 148 min] (05.09.2010)

Spielberg opět ždímá emoce co se dá, někdy až nehorázně, ale přesto nenastává žádná křeč ani se nesklouzává ke kýči, Purpurová barva je snímek, který výborně mísí slzopudné okamžiky s neopakovatelně komickými situacemi a spontánními projevy černošské kultury a proto těch 150 minut uběhne jako voda s minimem škobrtnutí. Whoopi Goldberg zde ztvárňují zvláštní a podmanivou postavu, která diváka zajímá po celý čas, jelikož vždy se dá na ni oběvit něco nového, nečekaného. Nejsilněji však na mě působila rázná postava ztvárněná Oprah Winfrey, jejíž absurdně podaný přerod v pasivní loutku na mě zapůsobil v nejvyšší míře a i přes značnou míru odlehčení osud této ženy nabízí ryzí, nezkrášlované emoce. Přesto však konec v podobě všeobecného smíření a radosti trochu kazí dojem ze snímku, který velmi dbá na to aby nepřekročil onu míru, která však na konci nevydržela nápor a musela povolit. (14.04.2010)

Myslím, že na tento film pět hěvzdiček absolutně nestačí - šest, sedm by možná dokázalo na nějaké stupnici vyjádřit, jak dobrý vlastně tento film je. Tato naprosto famózní adaptace stejnojmenné knihy si bohužel žádného Oscara neodnesla, ale každého z těch jedenácti nominací by si rozhodně zasloužila. Dokonale vybudovaný charakter postav, oku lahodící prostředí, které dokáže být jak nádherné, tak odpudivé, a hudba, která jednoduše vyrazí dech. Whoopi Goldberg ve své životní roli a stejně tak Oprah Winfrey, která mi byla poprvé někde sympatická (a asi také napsoledy). Takže vážení - žádný E.T., Indiana Jones, Jurský park, nebo Vojín Ryan - ale Barva nachu je Spielbergovo vrcholné dílo. (20.06.2011)

Je fakt, že Steven Spielberg je filmař s velkým F. Možná to není tak výrazný žánrový chameleón jako třeba Peter Weir, ale troufám si tvrdit, že dokáže brilantně zvládnout čisté drama (Purpurová barva, Schindlerův seznam), sci-fi (Blízká setkání třetího druhu, A.I., Jurský park, Válka světů, Minority Report) a popcorn na nejvyšší úrovni (Indiana Jones). Jen málo režisérů se může chlubit tak rozmanitou a zároveň hodnotnou filmografií, která přinesla filmovému světu nezapomenutelná a nadčasová díla. Pokud jde o tento konkrétní film Purpurová barva, je to svým způsobem něco neokoukaného (co se týče Spielbergovy tvorby) a samotný film je v tuto chvíli alespoň pro mě unikátem v celé Spielbergově tvorbě. Možná i proto, že není tak známý jako třeba Schindlerův seznam, ale je podobně citlivý, hluboce emotivní, neúprosný, krutý ve vztahu ke svým postavám a zároveň velmi silně dojímající. Příběh, který skrývá opravdu obrovskou škálu emocí, psychologie, různých citových a životních rozpoložení člověka, dokázal Spielberg natočit s grácií, pozoruhodným citem pro detail a vynikající profilaci jednotlivých postav. Fenomenální Whoopi Goldberg a vývoj její postavy, který musíte jednoduše prožívat přímo s ní, zrovna tak jako všechny její strasti, ale i ty nejdrobnější radosti, je asi nejsilnějším atributem celého snímku. Pozoruhodný je i fakt, že díky propracovanosti příběhu a přesnému režijnímu vedení, je drtivá většina vedlejších postav podobně zajímavá a vytváří dohromady s hlavní dějovou linií velmi podrobný a (možná bych napsal i důvěryhodný – alespoň z pocitového hlediska) obrázek jedné velmi nelehké doby. Na druhou stranu mě zaujala skutečnost (a považuji to za další obrovský triumf tohoto filmu), že úděl některých postav (ne všech, ale některých) není přímo způsoben dobou a konkrétními represemi vůči konkrétním skupinám lidí, ale především lidskou povahou, jednáním jednotlivce a až pozoruhodně krutou schopností degradovat svůj protějšek až na samotnou hranici lidské důstojnosti. Typický „akademický“ film, který ale svou „akademičnost“ a uměleckost dokázal využít k nesmírně poutavému a strhujícímu vyprávění, jehož výpovědní hodnota je obrovská. (24.08.2011)