Apollo 10½: A Space Age Childhood
Režie:
Richard LinklaterScénář:
Richard LinklaterKamera:
Shane F. KellyHrají:
Milo Coy, Jack Black, Lee Eddy, Bill Wise, Natalie L'Amoreaux, Josh Wiggins, Jessica Brynn Cohen, Sam Chipman, Danielle Guilbot, Zachary Levi, Glen Powell (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Muž vypráví příběh sebe jako desetiletého chlapce v Houstonu roku 1969. Nostalgické vzpomínky se prolínají s neuvěřitelným povídáním o cestě na Měsíc. (Netflix)
Videa (1)
Recenze (75)
Dva samostatně stojící "projekty" násilně přes koleno naroubované do jednoho rotoskopického celovečeráku rozděleného kvůli tomu na dvě poloviny. Jedno je echt mrtě zevrubné nostalgicky-autobiografické povídání (jde o nonstop monolog) o tom, jaké bylo vyrůstání na předměstí Houstonu poblíž NASA v pozdních šedesátkách; doba, rodina, sousedé, výrobky, seriály, jídlo, hudba, Vietnam... A to desítky a desítky minut během nich neběží děj, nerozvíjejí se témata, postavy a nejde o nic jiného než představit okolnosti. Je to autorova podcastová stať "à la seriál Báječná léta" s nadbytečným, byť stylovým, obrazem. Poté je tu však i Linklaterovo chlapecké alter ego s bujnou představivostí, které během letu Apolla 11 popustí uzdu fantazii "co kdyby se lunární modul omylem naprojektoval a vyrobil o něco menší, že zachránit NASU před mezinárodním faux pas můžu jedině já při letu do vesmíru pro přípravu půdy pro Apollo 11". Každá z těch částí je sama za sebe vydařená, ale náladou, žánrem i "vo co gou" působí spíše jako dvě povídky; jedna "Jak se žilo" a druhá "Jak (ne)funguje dětská paměť". Výtečné, ale nesoudržné. ()
Dospívání v pozdních šedesátkách (na periferii Hustonu), vesmírný program, parádní dobový soundtrack. A všechno hezky rotoskopicky takže i za výrobu se ušetřilo. Ona už ta forma není tak šokantní jako před dvaceti lety chce to kvalitní scénář, ale s tím Linklater problém nikdy neměl. Takže sláva (!) i na streamech to jde, originálně a autorsky. ()
Sympatický, oddychový film s nenáročným dejom a menej tradičnou animáciou. Keď ho rozdelíme na dve polovice, v prvej tu máme dokumentárne predstavenie života 60. rokov v Amerike. Všetko pohľadom detí a s nonstop prítomným rozprávačom. Polovica druhá už je viac filmová a funguje ako metafora na detskú predstavivosť a pohľad na prelomovú udalosť akou pristátie na mesiaci bolo. Sledovanie som si užil, je to nápadité, s autentickým nádychom doby a ajkeď príbeh nemá žiadne zvraty a ani postavy čo by ste si pamätali po mene, tak som sa príjemne viezol na retro vlne. A musím povedať že mi to stačilo. ()
[VIDĚNO 3.4] ________ Richard Linklater je prostě někde jinde, protože jeho nejnovější autorský příspěvek je takový tvůrčí fuck-off, ve kterým si dělá co chce, a je mu vcelku jedno, co si i tom myslí ostatní. 'Apollo 10½' je velice rozmanitá a částečně autobiografická retrospektivní mozaika vyprávěná jako jeden dlouhý a nekončící monolog prostřednictvím hlasu Jacka Blacka, která má v podstatě dvě narativní roviny: 1) nostalgické feel-good vzpomínání na dětství, ideály a každodennost na pozadí bezstarostného popkulturního víru konce 60. let. 2) milostný dopis éře plné kosmického optimismu, kterou lze chápat jako společenskou výpověď o významu přistání na Měsíci.... To vše pojaté skrze fascinující rotoskopickou animaci na pomyslném pozadí velké oslavy dětské imaginace, představivosti a dobývání vesmíru. A upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby byl celý film stylizován v duchu oné první poloviny, tedy výhradně jako mozaikovitá reminiscence/memoár kde absentuje jakýkoliv příběh, protože ten entuziasmus s jakým Linklater opěvuje nuance dětský naivity a nostalgicky přikrášlenýho revizionismu - neboli malých dějin na pozadí velkých dějin - se jen tak nevidí. Okouzlující zážitek. ()
Galerie (29)
Photo © Netflix
Scenárista a režisér Richard Linklater se u svých filmů občas inspiruje svým životem, sem tam jsou poté jeho filmy realizované skrze rotoskopii, techniky, která hrané záběry překresluje do animované podoby. Linklater tak již realizoval své filmy Sním či bdím? i adaptaci románu Philipa K. Dicka Temný obraz. Třetí Linklaterův film, který je realizován s pomocí rotoskopie je poté inspirován jeho dětstvím, zároveň sází na poměrně sympatické a především retro dobrodružství, které má neskutečné kouzlo. Film ovšem nejspíš spoustě uvízne v hlavě především díky zmíněné rotoskopii. Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je Vizuálně kouzelný, zároveň ovšem funkčně napsaný film. Jde o převyprávění toho, jak jeden malý chlapec kdysi dávno vnímal přistání Apolla 11 na měsíci a jak v něm tento malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo probudil neskutečnou fantazii a skrze to vtahující dobrodružství. Apollo 10 1/2 sází na vtahující svět dětské fantazie, který je jednoduše roztomilý. A dokáže připomenout i takové dobrodružné klasiky od Stevena Spielberga či Roberta Zemeckise. Do jisté míry se dá Apollo 10 vnímat jako dokudrama, které tak trochu rekonstruuje konec 60. let a jak tehdy ta zásadní událost rezonovala ve společnosti. Linklater film původně zamýšlel realizovat jako hraný film, skrze využítí rotoskopie je ovšem Apollo 10 přeci jen hravější. Za pochodu působí jako přesně příběh z vyprávění někoho, kdo tu dobu zažil (Linklater ostatně scénář napsal dle vlastních zážitků/pocitů z té doby). Stejně jako většina Linklaterovy tvorby je poté Apollo 10 1/2 taková upřímná zpověď tvůrce, kdy se v tomto ohledu Linklater jako tvůrce nikam neposouvá (a nejspíš ani již neposune). Linklater se svým životem inspiroval už tolikrát jinde (Omámení a zmatení, trilogie Před), těchto nostalgických retro záležitostí v poslední době vzniká víc a víc, Linklater to ovšem celé dokáže realizovat tak zručně, že stopa po nějaké výjimečnosti přeci jen není zásadní lamač vazu. Především i proto, že dobrodružství Stanleyho je skutečně kouzelné a dokáže přitom realisticky odrážet dobu, ve které chlapec vyrůstá. Apollo 10 1/2 by vlastně mohlo obstát (i když by se rázem stalo pro mnoho diváků méně stravitelnější) bez onoho vesmírného dobrodružství a po vzoru nedávného Belfastu vlastně jen skutečně vyprávět o dospívání v nějaké době, kdy by ani nebylo nutné vysvětlovat kontext toho, že zrovna probíhá Válka ve Vietnamu, Richard Nixon je hovado a jedna celá doba vlastně končí. Linklater místo standardního vyprávění o svém vyrůstání ovšem právě přibalil ono vyprávění ve vlastních představách, které filmu dodává onu půvabnost, kouzelnost i roztomilost. Rotoskopie má svoje kouzlo, především na tom celém ovšem funguje právě ona nostalgie a osobní vklad. Linklater možná nepřekvapil, dokázal ovšem, že má nadále zručné ruce. Kouzelnou rotoskopii doprovází milé, kouzelné dobrodružství zasazené do rekonstrukce doby konce 60. let, která zároveň zaručuje, že po delší době na Netflixu vzniknul originální film, na který se dá nejen dívat, ale je přitom i velmi kvalitní....... () (méně) (více)