Drazí soudruzi!

Naprosto skvěle popsaný mechanismus komunistické totality, ale zároveň i pokřivennosti myšlení figury (možná spíš figurky) zločinného režimu, kterou semele její vlastní systém...aneb revoluce požírá i své děti... Film stejně silný jako třeba Kachyňovo Ucho. Svou fiktivní dobovost a mimikry trezorového filmu naplňuje i formálně - černobílá kamera, formát obrazu 4:3, velmi autentická mizanscéna, dobové sovětské písně atd. (11.12.2021)

"Je horko soudruhu. Krev se připekla. Nejde to smýt. "Tak to vyasfaltujte! Celý náměstí!" Ale nenechte se zmást. Tohle není primárně o brutalitě sovětského režimu. Je to přesně jak píše Rockerman. Hlavní roli tu hraje obraz oddané stranické funkcionářky, která ani tváří v tvář osobní tragédii ani na chvilku nezapochybuje o správnosti ideologie. Tandem Končalovskij-Vysockaja mě opět naplnil nadšením a v tomto případě i zděšením. 100% (25.03.2021)

Se zájmem jsem pozoroval Lyudmilino nitro zatemněné oponou ideologie a ismů, jak této oponě neoponuje, ale oddaně se jí nechává opanovat, tká spolu s podobně zhypnotizovanými stíny lidí její nestvůrnou strukturu coby člunek v mechanismu temnění, tká pořád neprodyšnější nejasnost sebe sama (tj. světa), čímž se netušeně blíží nezvratné temnotě a nevidoucnosti. – Až do bodu otřesu, kýženého a ze souhry (dějinných, resp. filmových) okolností vyhřeznuvšího, kdy se Lyudmilino podvědomí vzpříčí, prudce rozhrne oponu a protagonistka v ten moment zahlédne skutečnost, utká se s tím, co utkává. A v tom uvědomění se před ní zatetelí možnost být – ve vlastní režii – zase přirozenou bytostí. // A Končalovskému jde samozřejmě o to, abychom tu možnost nenechali ladem spíš my než Lyudmila. Protože vlezlých temnidel, co touží vypl(e)nit naše mentální zorné pole, je bohatý sortiment. (17.01.2022)

Dorogie tovarišči, co si dáte, boršč nebo šči? Andrej Končalovskij hlédá témata pro své nové filmy a ví, že Chruščovova éra mu jich nabídne bezpočet. Opouští lyriku svých bývalých projektů a jde tvrdě na věc. Prohlásit, že zdražení potravin vyvolalo stávku, je příliš prosté a zavádějící. Víme to ze situace tady a teď, kdo bych chtěl dneska u nás stávkovat. Přesto to jsou první příznaky rozpadu impéria (jako u nás). Na pozadí (či popředí) událostí v Novočerkassku (kousek od Rostova na Donu) provádí skalní komunistka Ludmila svoji denní rutinu (milenec, nákup potravin mimo prodejnu, stranická schůze atd.) a dělala by to věčně, kdyby nedošlo k události, která "změnila svět" (rodinu v českém i ruském smyslu slova).... Kdyby se mě někdo zeptal (třeba Končalovskij), co si o tom myslím. Asi bych řekl, že tenhle film mohl natočit nějaký béčkový režisér (jak se to obvykle dělá) a jemu, aby se raději věnoval ruské klasice (Turgeněvovo Šlechtické sídlo je přece úžasné), ve které je mistrem. A pokud chce zobrazovat sovětskou éru, může začít třeba Isaakem Babelem - už tam je co dohánět. Ještě osobní reflexe z konce osmdesátých let: Z Moskvy jsem přiletěl do Rostova a ubytoval se v hotelu. Ani jsem si nevybalil a přišel za mnou člověk, který mi dal radu, abych raději z hotelu nevycházel. Samozřejmě jsem vyšel, ale když jsem hned u sousedního domu viděl dva lidi, jak mlátí do někoho třetího, zjistil jsem, že couvám. A tak jsem se raději vrátil. Druhý den přijel taxík, solidní terénní vozidlo, a jeli jsme do Jejska u Azovského moře (pracovní záležitost, tiskové stroje). Zpočátku jsme jeli kolem Donu, kolem památníku 1. Konnoj armii (Rudá jízda, snad ještě stojí, nemohu ho najít na Googlu ani v Mapách). Často jsem si nechal zastavovat a obhlížel řeku. Žádnou řekou (snad kromě Sázavy) jsem nebyl tak bezděčně okouzlen. Nedivmě se proto Babelovi, Šolochovovi ani Končalovskému. (17.09.2023)

S citlivostí a klidem Andrej Končalovskij rekonstruuje tragické selhání sovětského politbyra při potlačení demonstrace a následného masakru dělníků v jihoruském městě Novočerkassk. Hlavní linka příběhu nejprve navozuje pocit, že idealistka Lyudmila v sobě pomalu nachází vystřízlivění z propagandy vrcholného stalinismu, ale na diváka mnohem hlouběji zapůsobí její opětovné navázání vztahu s dcerou. Intimitu v rodině vykreslují minimalisticky nasnímané pohledy z bytu a postupné hroucení zoufalé matky donucené urážlivým způsobem hledat pohřešovanou dceru jen podtrhuje ohavnost systému. Prorůstající deziluze nakonec Lyudmilu utvrdí v tom, že láska k vlastní dceři je to nejcennější. Dorogije tovarišči není zcela bezchybná výpověď. Davové scény občas nepůsobí přirozeně nebo se jen můžeme dohadovat o tom, zda byli pánové od KGB až takto laskavé bytosti, ale na důležitosti Končalovskijho sdělení to nic nemění. (13.01.2023)