C'mon C'mon

| A24 | Meditatívna jednohubka, ktorá dokazuje, že niekedy málo je veľa. Vzťah tých dvoh je tu pekne hmatateľný, hravý a jednoducho transparentný. Takú hoďku som sa musel prispôsobovať tempu a absencie výraznejších momentov, no na konci som bol roztopený. Krásna kamera amerických miest, čiernobiely obraz trocha nepochopený, Joaquin ako vždy super. Pekné, veľmi pekné, no nečakajte prepracovanú štúdiu detskej psychiky. Skôr si to pustite na odreagovanie, na popremýšlanie o živote meditatívnou formou a budete spokojný. Viac TU. | Hodnotenie: 7/10 | (29.12.2021)

No ty krávo, tedy pardon, ale tohle pro mě, jako převážně mainstreamového diváka, byla absolutně neúnosná podívaná, na kterou mě přivedlo jen jméno Joaquina Phoenixe, jenž tu tedy podává řekněme zkušený výkon, ale jinak je to fakt nepředstavitelný hard core, kdy mi v podstatě vrtá v hlavě jediné, a to co měla tato podívaná vlastně za význam. Já tu totiž naprosto žádný nenašel a pro mě se tak jednalo v podstatě jen o neskutečně užvaněné vztahové nefunkční drama mezi podivínským, nezajímavým a naprosto nesympatickým dospělým jedincem a snad nejotravnějším přechytralým parchantem v dějinách filmu, já bych toho fakana musel mlátit od rána do večera, a právě z toho jsem kvet snad nejvíc, když se řešilo, jak by se měl ten hodný strýček vlastně k tomu kloučkovi chovat, aby ho to hlavně neranilo, chudáčka malého. Pak se nemůžeme nikdo divit, kam s takovou výchovou ten svět spěje. Místo aby dostal kluk na prdel a pamatoval si, že prostě určité věci nesmí, tak tady se mu ještě omlouvají, že po něm vlastně něco chtějí, no strašná soda. A do toho všeho pak ještě ty názory dětí přistěhovalců na budoucnost světa, to je další nátěr, kdy jsem měl chuť ten film opravdu pokaždé, když se tam někdo z těch primitivních harantů, mluvících jako by spali dva roky v knihovně, vypnout, fakt nechápu, čeho těmi nepřesvědčivými rozhovory chtěli tvůrci dosáhnout, na mě každopádně působili extrémně nevěrohodně, naivně a hlavně jako proč vlastně? Jinak nějakou zásadnější zápletku to prakticky nemá, prostě strýc se synovcem se tu jen ukrutně nezáživně 100 minut sbližují, ovšem zcela bez emocí a bez dramatických situací, celé se to navíc odehrává naprosto bez jakéhokoliv spádu, černobílé zpracování mi pak též nepřišlo jakkoliv opodstatněné, takže zkrátka ať si tuto podívanou intelektuální publiku užívá na maximum, pro mě se ovšem jedná o nekompromisní Odpad!, jehož obsah jsem doslova a do písmena protrpěl. (15.10.2022)

Johnny je sám a zdá se být s tímto stavem relativně spokojen, takže příliš nevyhledává ani nějaké bližší rodinné kontakty. Těch má navíc v práci dost, především však s mladými lidmi, jejichž odpovědi na otázky dávají filmu hloubku, i když od nich kolikrát znějí až příliš strojeně. To je nakonec problém i Johnnyho vztahu se synovcem Jessem, který mu na krátkou dobu vstoupí do jeho pečlivě nalajnovaného života. Film působí velmi reálně, nikam nespěchá, má vyloženě pohodovou atmosféru. Jenže potom přijde moment, kdy je třeba děj lehce vyhrotit, třeba aby byla vidět Jesseho odlišnost (rodiči jasně daná) a v těch chvílích to Mike Mills často přežene. Trpí tím i jinak výborné herecké výkony. Povětšinou je však C'mon C'mon pohodovým filmem o srovnávání se s novou životní situací a tím i nápravou vztahů s rodinou. Ta čtvrtá je však za kameru Robbieho Ryana, protože jím nasnímaná města nejsou pouze kulisou příběhu, ale dalším z herců. (18.03.2024)

Přišlo mi to falešné. Nenaštvalo mě to tolik jako Marriage Story, ale nedokázala jsem o tom přemýšlet jinak než jako "Joaquin se ze srdce snaží hrát". Na tady těch "civilních filmech ze života" mě vždycky "fascinuje", jak jsou nevyhnutelně vyhrocené. Viz postava Gaby Hoffmann, která má projev vytočený na jedenáct v každé scéně i flashbacku. Na tenhle film zapomenu do půl hodiny, nebude mi ani vrtat hlavou, co bych tam udělala jinak. Není to film pro mě. Kde jsou čarodějnice. (02.03.2022)

RECENZE: Filmová esej C'mon C'mon s Joaquinem Phoenixem i přes mnohá klišé baví. Téma vztah dospělý-dítě je filmaři z celého světa všeobecně vyhledávané již od dob Chaplinova Kida. Když už se však tvůrce rozhodne znovu sáhnout po "věčné" látce, musí předem nalézt alespoň jeden ozvláštňující aspekt, originální klíč, který ohranému motivu přidá na novém pohledu. Tedy spíše než co se tentokrát nabízí otázka jak. Snímek C'mon C'mon více než hraný film, byť s divácky vděčným základem, zpodobňuje opojnou audiovizuální esej o sblížení novináře Johnnyho, v přesném podání neselhávajícího Phoenixe, se svým synovcem Jessem. Na společné cestě plné otázek se společně zabývají vizí budoucnosti, jeden druhého odhalují a zároveň konfrontují vlastní názory na svět, jež je postupně spojují dohromady. Úvahový film se vůbec málokdy vidí, zvlášť dnes v záplavě diváckých senzací. Vždy navíc potěší, když se nezávislému filmu, který má co říct, podaří proklouznout do širší kino distribuce a nikoliv jen na festivalové uvedení. I co do formy má C'mon C'mon co nabídnout. Předně je černobílé a tím i přirozeně atraktivnější, což se v době digitálních omalovánek vděčně vyjímá. Zároveň je nad míru zajímavé povšimnout si jeho narativního vzorce a rovněž úplné absence dějové dynamiky. Ve výsledku však zamrzí, že jakkoliv je to film formálně nevšedně zajímavý, vnitřně uklidňující a obsahově až neskonale upřímný, není tak oslnivý jako některé jiné tituly z dílny americké nezávislé produkce, která k mému velkému zklamání v posledních let, až na drobné výjimky typu The Florida Project, bohužel upadá do zapomnění, popřípadě si nachází cestu jen k omezenému publiku. Pokud ale toužíte po filmu, který vás uklidní, rozesměje i dojme, pak je černobílé C'mon C'mon ze současné nabídky kinosálů ideální volbou. Vyhozený čas ani peníze to jistě nebudou. 70%. (10.02.2022)