Anna proletářka

Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. (03.07.2011)

Sledování tohohle dvouhodinového utrpení má asi tak podobný efekt jako lobotomie. Nevadila by mi agitace, ale když si odmyslíte ji, tak filmu zůstává pouze slaboučká dějová linie lásky mezi Annou a Toníkem, jejich vztah je ale kompletně založen na inklinaci ke stejné ideologii, takže to selhává i po téhle stránce. A pan Olbracht zřejmě nikdy neslyšel, jak mluví normální lidi. (18.04.2017)

V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 (14.09.2008)

Vřelý příběh dělnické lásky chladne mrazivým dějinným kontextem podaným v duchu ideologizované oficiální historiografie. Karikatury historických postav se v pražských kulisách mísí se schematicky narýsovanými anonymními hrdiny, jimž jen herecký entusiasmus Beka, Tomášové a Dítětové vlil krev do žil. Jakmile však začne dějepisný výklad převažovat, i jim začne docházet dech a celek zpapírovatí docela. (23.12.2018)

Nedá se nic dělat, ale takové filmy jsou opravdu jen propagandistické zlo. Film o tom, jak dělník vítězí, anebo je tím utlačovaným, což znamená, že musí vzít moc do svých rukou, aby nakonec zvítězil a potlačil to zlo, které představuje vyšší vrstva. Špatně natočené, otřesně zahrané a navíc tak politické, až to bolí. (13.01.2015)