Dobrý voják Švejk

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války byl přeložen zhruba do třiceti jazyků, ale v době, kdy psal Hašek první dva díly, byl ve světě neznámým spisovatelem. Domácí kritika byla k Haškovi nesmlouvavě tvrdá a teprve zahraniční zájem o román a množství překladů, které záhy následovaly, alespoň částečně rehabilitují Haškovo jméno v literárních kruzích. Na počátku dvacátých let se pak román stal podkladem pro čtyři němé filmy, v nichž hlavní postavu ztvárnil Karel Noll, a které údajně s nadšením přijal i sám Hašek. Koncem tohoto desetiletí se o jeho ztvárnění pokusil ještě Matin Frič, který pojal celý film jako pásmo kabaretních výstupů a písniček. Představitelem hlavního hrdiny se stal Saša Rašilov. V padesátých letech vznikl v dílně Jiřího Trnky loutkový film, jehož vypravěčem se stal Jan Werich. Posledním filmovým zpracováním je Dobrý voják Švejk, natočený roku 1956. Zpracování první části Švejkových osudů se velmi důsledně drží své románové předlohy. Autoři sice vynechali mnoho historek, které hlavní hrdina vždy přidával k lepšímu, ale to je z hlediska jejich délky a množství pochopitelné. Z časových důvodů jsou také pozměněny osudy některých postav. Civilní strážník Bretschneider, usilující o Švejkovo uvěznění, byl podle knihy sežrán psy, které si od něj za tímto účelem kupoval. Filmaři však tohoto udavače potrestali pouze hlávkou salátu a několika vejci, která mu přistála na hlavě při další z jeho provokací. Jediným větším zásahem do dějové kostry prvního dílu bylo vypuštění dvou kapitol vyprávějících o Katzově službě církvi. Polní kurát v nich za pomoci svého povedeného sluhy napravuje omyly, jichž se dopustil, když v nouzi sháněl peníze na láhev opojného moku. Ačkoliv tyto příhody dokonale vykreslují knězovu bohémskou povahu, myslím, že jejich opomenutí ve scénáři nějak neuškodilo dojmu, který svým pojetím svérázného faráře zanechal Miloš Kopecký. Filmové zpracování také nedovedlo některé scény k úplnému konci. Nebyla tím sice narušena návaznost jednotlivých příběhů, ale některé z nich tím opět ztratily poentu. Stěžejní podíl na diváckém úspěchu filmu, překlenující již více jak půlstoletí, patří bezpochyby hereckým představitelům. Režisér Karel Steklý vybral pro své dílo opravdu hvězdné obsazení. Vedle nezapomenutelného Rudolfa Hrušínského v titulní roli věčně se usmívajícího Švejka, lékařskou komisí oficiálně uznaného za notorického blba, obsadil do role feldkuráta Katze Miloše Kopeckého, nadporučíka Lukáše ztvárnil Svatopluk Beneš, hostinského Palivce Josef Hlinomaz. Ve vedlejších rolích se prostřídala nastupující generace mladých jako byl Jiří Lír, Josef Kemr, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Martin Růžek a řada dalších. Obligátní a přirozeně plynulé srovnávání předlohy vs. filmu by nemělo bránit objektivnímu hodnocení obou variant v návaznosti na jejich specifická kritéria. Literární zpracování obsahovalo zcela jistě větší množství Švejkových komických osudů, naproti tomu románoví hrdinové mohli těžko zanechat takový dojem jako výkony jednotlivých herců. Grimasy Rudolfa Hrušínského či opilecké výstřelky Katze, ztvárněné vynikajícím Milošem Kopeckým, bychom v knize jen těžko hledali. Podle mého názoru je zatím poslední české filmové zpracování Osudů důstojnou parafrází Haškova světoznámého díla. Je však škoda, že autoři nezpracovali Švejkovy zážitky z fronty do dalšího, třetího filmu. (28.01.2009) (méně) (více)