Nebe

Čína je jednoduše kombinací starého dobrého rudého komunismu postaveného na iluzi, nesvobodě, lžích a manipulacích, ale zároveň i toho nejhoršího z kapitalismu, kde zase vládnou peníze, prospěchářství a fixace na materiální statky. A Nebe je dokumentem, kde silný obsah naprosto přebíjí nemastnou neslanou formu. Ten nesoulad je takový, že to ve mně vlastně způsobuje dokonce nechuť film vůbec hodnotit. Každopádně je to ale zase taková ta oči otevírající záležitost, která mě opětovně donutila si o něco více vážit toho, co máme a v jaké zemi žijeme. Vážit si - jmenovitě: života beze strachu, po všech stránkách dobré životní úrovně, čistého zeleného prostředí, osobních svobod, možnostmi vyvíjet aktivní zájem o veřejný život a blaho země a především, relativně zdravě nastaveného mindsetu společnosti, úrovně lidské empatie a zdravé mezilidské interakce bez jakýchkoli výraznějších děsů ze sebe navzájem. Važme si toho, že jsme společností, které nejsou věci a lidé okolo nich jedno. Nic z toho není samozřejmost. (26.10.2022)

Uprostřed toho pekla, kterou Čína je, ležel ostrůvek klidu, empatie a dobroty. Byl jím sirotčinec Tchien (Nebe) starající se o postižené (nejen) děti a přežívající z darů mecenášů a dobroty sestry. Tito odložení postižení jsou výsledkem politiky jednoho dítěte - když se páru narodilo postižené dítě, tak se ho radši vzdali, následně to zkusili znova. Komunistická strana Číny sice zažila šílený ekonomický rozvoj, ale svým nabytým bohatstvím nijak nepodporuje své nejslabší. Na těch totiž nezáleží. Jasně, existují státní sirotčince, ale jejich stav je natolik bídný, že by tam nikdy nebylo dovoleno natáčet reportáž nějakému zápaďákovi. Jedna však existuje: V devadesátkách tam nemocné sirotky zavírali do temné místnosti a nechávali je umřít na zanedbání. Přitom komunismus by měl být do velké míry o zdravích vztazích mezi bližními, o udržitelnosti a spokojenosti - je to ostatně utopická koncepce. Strana však toto nijak nepraktikuje - podobně jako to nepraktikoval SSSR. Je to jen další diktátorský režim s koncentráky, vedený nelegitimní vládou strachu, která investuje více do vnitřní bezpečnosti než “obrany”. To poukazuje na silnou nevíru Strany ve vlastní systém - straníci ostatně posílají své děti na evropské školy. Tento státní útlak má na společnost negativní dopad. Všude kamery a práskači a propaganda. Lidé se bojí promluvit. Nechtějí skončit pod pásy tanků jako v roce 89 na náměstí Nebeského klidu. To vede k nezájmu o věci veřejné (o čemž politika jest) a hodnotovému žebříčku orientovanému k materiálním statkům. Někteří se vška nemohou obrázit ani k tomu. Socio-ekonomické nůžky se rozevírají, ale s chudými je snazší manipulovat. Pokud v takovém prostředí Číňanovi auto přejede nohy, může se obět spíše spolehnout na to, že bude bližním překročen, než že mu bude zavolána záchranka. Každej se bude radši starat jenom sám o sebe. To vede jen ke zmaru. V roce 2021 si Strana došlápla i na tento sirotčinec a zařadila ho pod státní dikci. Hádám, že tím se kvalita života oněch postižených sirotků výrazně snížila. (21.02.2023)

Dlouho očekávaná věc. Tak trochu osobní zpověď. Tak trochu náhled do komunistického dětského domova. Hodně zvláštní forma,  během které vás půlka filmu tak nějak nezajímá a ta druhá až moc. Pokaždé, co Etzler promluví, tak zájem silně stoupá. Hned jak se odmlčí, tak spíme. I když je zde stále zájem a poselství důležité, tak co si budeme. Pokud to sociální cítění máte troško ochromené, tak vás tyto pasáže moc neohromí a chcete více nahlédnout do Číny skrze hlas vypravěče. I tak  si moc není na co stěžovat. Dokument má samozřejmě hořkou tečku. Jak jinak na Čínu. (14.06.2021)

Novinář Tomáš Etzler objevil v absolutně nehumánní společnosti malý ostrůvek lásky v podobě katolického sirotčince, který dnes už bohužel neexistuje. Tahle informace zmíněná v závěrečných titulcích se mě hluboce dotkla. Celý dokument je nesmírně emotivní a velmi na mě zapůsobil. Za nejvíce zdrcující bych označila záběry na ženu, kterou srazilo auto na přechodu pro chodce. Ležela tam poměrně dlouho zcela bez povšimnutí kolemjdoucích, několikrát se pokoušela sama vstát, než ji (konečně!) přejelo další projíždějící vozidlo... O Číně jsem si nikdy nedělala žádné iluze, přesto jsem byla doslova šokovaná skutečností, že tamní zvrácený režim zřejmě vymyl mozky většině obyvatel natolik, že nejsou schopni soucitu a empatie. (90%) (23.06.2022)

Dokument o čínském křesťanském zařízení, kde se starají o postižené děti, ke kterým má komunistické zřízení vztah úplně stejně jako Hitlerovo Německo v roce 1938. Meziřádky shrhutá kariéra zpravovajce ČT v Číně Etzlera, u které člověku dojde, že je jen otázka času, kdy západ vystřízlivý z opojení příležitostí s tou miliardovou zemí úplně stejně jako se zemí otroků Vladimira Vladimiroviče. Smutný, těžký, silný dokument s nadějnou dávkou lidskosti. (30.10.2022)