The Doors

The Doors byli pro mne donedávna španělská vesnice. Vyjma nějakého slavného Jima Morrisona jsem o nich věděl kulový. Pokud se zaměřím na jejich hudbu, tak kromě frontmanových textů se nic zázračného neděje, takže mne vyjma Riders on the Storm a Break on Through ani jeden song výrazněji nezaujal. Největším plusem celého snímku je beze spory kameraman a jeho vizuální hrátky, hotová slast pro oči. Co se týče negativ, tak vůbec netuším jak to bylo s Morrisonem doopravdy, ale pokud to byl stejná fetka jako zde Val Kilmer, tak o to méně mi je sympatický. Nic proti hippies rebelii, ale dělat ze sebe exota mastícího si vlastní ego básničkami a šňupáním koksu, to je opravdu i na mne moc. Vím, že za tohle budu ukamenován, ale The Doors je pro mne jen další biografie ve stylu "cesta ke slávě a smrti". (15.10.2009)

Strhující portrét hudební legendy a éry hippies. Stone, jako tradiční bořitel mýtů a provokatér, ukazuje Morrisona nejen jako citlivého básníka, ale i jako muže posedlého vnitřními démony se sklonem k sebedstrukci . Val Kilmer nejenom že se fantasticky zhostil role Morrisona, ale i skvěle zpívá. To, co ve filmu slyšíte, není Morrisonův hlas, ale Kilmerův, ač se to zdá skoro neuvěřitelné. (20.04.2003)

Vždycky, když takhle házím krabičku stařen Jimovi na hrob, říkám si, co to jsem za patetického bimbase. Pak se ještě skočím juknout na potroublé Argentince, svačící na rovu Piafky, Apollinaireovi i teplíkovi Wildů mávnu v běhu, někdy i pohladím strhané rysy šešulky Honzy Kašpara Deburau a před pomníčky Moliéra a La Fontaina vykrkám Marseillaisu. A přesně ve chvíli, kdy se začnu sebeuspokojovat, jaký to jsem internacionál a multikulťák, mající zbytky nacionalismu někde hluboko v tlustém střevu, rozbulí mě nejkrásnější památník na Pére Lachaise, pocta Čechoslovákům padlým za Francii i svou vlast v časech obou světových absencí rozumu. Tento hřbitov má od mého já pět stars......ostatně stejně jako hodnocený film. Kilmer se patrně již nikdy nezhostí role lépe. Vynikající hudba Vrátek by povznesla nejen film o nich samých, ale i dokument o strastech při výměně vačkové hřídele u Trabika. I já, upjatě heterosexuální pruďas chápu, že holčiny musely z těch Jimových zapařených kožeňáků vlhnout až za ušima, byť do nich časem rval kanďoura o velikosti solidních šestek. This is the end, beautiful friend. (26.07.2012)

No od Olivera Stonea jsem cekal vic, i kdyz jsem se bal, protoze jde o muzikal a hudba Doors mi nic nerika. Tenhle film rozhodne neni spatnej, jen me proste nedokazal vtahnout. Hudba je prevazne nadprumerna, s jednou genialni pisnickou Ligh my fire a jednou naprosto otresnou (nevim nazev, ale zpiva o zabiti otce). Co se hercu tyce tak jsou vsichni v pohode, prekvapila Meg Ryan, kterou znam jen z romantickejch komedii. O Valovi se nezminuju z jednoho prostyho duvodu. To nebyl Val Klimer, ale Jim Morrison. Val podava skutecne zivotni oskarovej vykon a navic sam zpiva. Pod 4* nepujdu, protoze cim vic minut jsem mel za sebou, tim se film staval zajimavejsi a konec uz byl paradni. Skoda te slabsi prvni hodinky, ale je fakt, ze se musel ukazat celej Jimuv zivot. Jen nechapu, jakto, ze tam nebyli jeho rodice a sourozenci. (21.07.2006)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)