The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
Režie:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrají:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (více)Obsahy(1)
Ztvárnění osudů slavné skupiny The Doors a zejména jejího zpěváka Jima Morrisona, který žil nespoutaným životem, zemřel v pouhých sedmadvaceti letech a stal se legendou. Vynikající herecký výkon Vala Kilmera v hlavní roli je doprovázen skvělou hudbou a nechybí ani největší hity The Doors! (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Videa (2)
Recenze (572)
Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. ()
„Pořád si myslím, že naše písně jsou divný.“ Bezpochyby patřili k nejvlivnějším kapelám 60. let. Král kontroverze Oliver Stone poměrně zevrubně zachycuje historii rockové skupiny, která přišla v době s mnoha negativními rysy (Vietnam, rasové problémy), nejvíc prostoru logicky dává Jimu Morrisonovi. Jednu chvíli citlivý umělec, pak sebedestruktivní blázen, násilník, alkoholik, kurevník a feťák posedlý vnitřními démony. Biografické filmy nejsou rozhodně mým šálkem kávy, doufaje, že tomu tentokrát bude jinak, jsem se po letech rozhoupal k téhle psychedelické látce. Je i není. Stone se hodně soustředí na skandální výstupy neklidného frontmana, obrazově je znovu mimořádný, zřídka nudný ale taky. Pro Stonea další návrat ke klíčovému desetiletí, pro mě tak trochu povinnost, ke které se nemusím a ani nebudu vracet. 65% ()
JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. ()
Magický a uhrančivý film. Léta jsem ho míjel z obavy, jak si s Doors, mojí oblíbenou skupinou, O.Stone poradil. V.Kilmer je sázka na jistotu, výborný zpěvák, byť v určitých pasážích jsem slyšel více jeho, než Morrisona, ale celkově se dokázal s postavou sžít maximálně. Snové obrazy plné symbolů, které se proměňují v jeden nekonečný videoklip, jsou natočeny s bravurou a vytříbeným výtvarným cítěním. Snad jen R.Scott nebo P.Greenaway by dokázali podobně, ale po svém natočit ono halucinogenní šílení na jedné straně a meditativní rozjímání na straně druhé. Sedni na hada a vydej se do pouště nekonečným mořem dun, s fialovým sluncem nad hlavou, purpurovými mraky a hvězdami nade vším blyštícími se jako slzy ještěřího krále. Chytlavé písně s drsnými texty znovu zasáhnou diváka naplno, jedno zda při tom sleduje krajinu, město, koncert nebo pohansko čarodějnický rituál. Všechna špína světa - války, hlad, chlast, drogy, neustálé hranice a přistřižená křídla... Volná láska, divoký sex, osvobozující nahota a květiny. Stone namíchal efektní drink, který chutná skvěle již na první napití. ()
Galerie (64)
Photo © TriStar Pictures
Zajímavosti (19)
- Val Kilmer (Jim Morrison) kvůli roli výrazně zhubl, půl roku poslouchal den co den skladby The Doors a 50 se jich musel naučit. (Kity162)
- Snímek znovu nakopnul touhu po hudbě The Doors a třem přeživším členům skupiny přinesl velmi rozumnou penzi, ale jeho obsah (zaměřený na Jima Morrisona a zvláště pak jeho temnou stránku osobnosti) zklamal jak je, tak rodiče Pam Courson a i její představitelku Meg Ryan: „Charakterový vývoj Pam ve filmu byla jen nafouknutá bublina.“ (Ještěřák)
- Jima Morrisona (Val Kilmer) chtěl ztvárnit John Travolta, který studoval každý detail Morrisonova charakteru jen proto, aby byl nakonec z projektu vynechán. (Ještěřák)
Související novinky
Není Kravitz jako Hendrix
Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (více)
Film The Doors jsem si dlouhá léta šetřil, asi jsem se bál, že mě zklame. No jo, zklamal. Podle mě to prostě vůbec není dobrý film. Za 1. není to film o The Doors, je to film o Jimu Morrisonovi. Což je fakt, který mě vytáčí. Tenhle film plně podporuje nešvar, že lidé nejsou povětšinou schopni pojmout v rámci kapely více lidí než frontmana, než toho týpka, který zpívá. Přitom v The Doors hrál klávesák, který je pravděpodobně vůbec nejslavnější pop/rockový klávesák z těch, kteří nezpívali (mimo ty jeho pozdější sólovky, které nikdo nezná). Za 2. není to vůbec o hudbě, ale pouze o sexu a drogách. A já už z toho asi vyrostl. Tenhle fakt mě taky vytáčí, protože stačí, aby byli všichni na drogách, a je to instant umění bez dalších nároků a film nemusí dávat smysl. Strašně jednoduchý přístup a věčná škoda. Jak může vzniknout film o The Doors, který vůbec neřeší například fakt, že kapela nemá baskytaru a že to všechno hrál Ray Manzarek na klávesy? Jak tu mohla nebýt aspoň jedna scéna se členy kapely nebo s producenty, která by tohle řešila? Výjimečná nepůvodní hudba v tomhle filmu je pouze kulisou pro milionkrát viděnou story o magorovi, který si šel pro brzkou smrt. Přitom potenciál byl mnohem mnohem hlubší a zajímavější. Krom jedné scény na začátku (která je možná pro mě nejlepší na celém filmu) vůbec nesledujeme život kapely, nevidíme jak vznikají songy, nevidíme jak zkouší. A co je asi nejhorší ze všeho, vůbec vlastně nevidíme zrod té kapely a kde se vzal jejich unikátní styl, jaký je background, odkud a jak dlouho se znají. To, co hráli Doors za hudbu, je výjimečné a vlastně avantgardní. Nejvíc ze všeho mě zajímalo vidět právě to, co za tímhle vším stálo. Jenomže když skupina začne hrát poprvé spolu, už je to hotová kapela a hrajou svoje největší hity. Za 3. velmi špatný scénář. Nulový vývoj charakterů či příběhu, špatné návaznosti scén, nulový efekt jednotlivých scén na ty další, nevysvětlení prakticky ničeho, netušíme, proč je Jim takový, jaký je, co mu udělali rodiče, strašně špatně až nijak je rozveden vztah s ostatními členy kapely, jejich názor, jejich vývoj, postavy neustále reagují na situace, které jsme ve filmu neviděli. Nic tu v podstatě není a film je od 30. minuty až do konce stejný. Přitom je tu dvou a půl hodinový prostor pro hlubší psychologický rozbor, pro cokoliv. Místo toho sledujeme třeba deset scén, které jsou v podstatě na jedno kopyto. Za 4. nesmyslná nadsazenost všeho a bulvarizace Morrisonova života. Ne, že by to byl svatoušek, ale tohle je kravina. Ve filmu v podstatě není ani jedna scéna, kdy by se choval normálně a byl střízlivý. Snímek jde hrozně moc na efekt. Podívejte se, jak reálně vypadaly koncerty The Doors, Jim tam poslušně stojí celou dobu na jednom místě a zpívá, jednou si dá slušný indiánský taneček. Prostě úplně normální koncert. Podívejte se na reálnou show Eda Sullivana, je to úplně normální přenos. Já těm nízkým důvodům, proč to tak je natočeno, rozumím, ale prostě to nemám rád. S realitou nemá snímek mnoho společného a plně podporuje onu iluzi, že za nesmrtelným uměním stojí pouze obrovský talent a pak stačí jen nechat ho stříkat na všechny strany. Ne, takhle to nefunguje prakticky nikdy. I ten Jim musel na sobě strašně makat a hrozně se snažit, ale to není asi hollywoodsky přitažlivé. Navíc ostatní členové kapely vůbec nesouhlasí s tím, jak byl Morrison vyobrazen a snímek se jim nelíbí. Za 5. naprosto neklimatický závěr, kdy je poslední půl hodina už opravdu degradační a samotná smrt Morrisona vyznívá rozpačitě. Nejvíce se mi na filmu líbila první půlhodina, tam se aspoň trochu něco řešilo, bylo to zajímavé i co se týče kapely, bylo to pestré. Další dvě hodiny už za mě dobré nebyly. Jinak má ale snímek jistě i pozitiva. Herci jsou výborní, výkon Vala Kilmera je skvělý, líbil se mi hodně Kyle MacLachlan v roli Manzarka. Skvěle jsou udělané kostýmy, dobové zasazení, i kamera má svou kvalitu. To je všechno fajn, ale bohužel obsahová stránka tohoto snímku mě zcela minula a zklamala natolik, že se mi všechny výše zmíněné kvality vejdou do jedné hvězdičky. () (méně) (více)