The Doors

Strhující portrét hudební legendy a éry hippies. Stone, jako tradiční bořitel mýtů a provokatér, ukazuje Morrisona nejen jako citlivého básníka, ale i jako muže posedlého vnitřními démony se sklonem k sebedstrukci . Val Kilmer nejenom že se fantasticky zhostil role Morrisona, ale i skvěle zpívá. To, co ve filmu slyšíte, není Morrisonův hlas, ale Kilmerův, ač se to zdá skoro neuvěřitelné. (20.04.2003)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)

Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to... (16.06.2010)

Doors docela dost můžu, ale na tomhle filmu mi vyloženě vadilo, kam Stone už nějaký čas směřuje (i když v Natural born killers se držel): k didaktičnosti a "vysvětlování". Osobně mi přijde poctivější látku předvést a nechat na divákovi, aby si ji nějak pochopil... ne mu vnutit názor. Ale s tou vysoce subjektivní polohou měl Stone vždycky spíš úspěch... (15.07.2007)

„Pořád si myslím, že naše písně jsou divný.“ Bezpochyby patřili k nejvlivnějším kapelám 60. let. Král kontroverze Oliver Stone poměrně zevrubně zachycuje historii rockové skupiny, která přišla v době s mnoha negativními rysy (Vietnam, rasové problémy), nejvíc prostoru logicky dává Jimu Morrisonovi. Jednu chvíli citlivý umělec, pak sebedestruktivní blázen, násilník, alkoholik, kurevník a feťák posedlý vnitřními démony. Biografické filmy nejsou rozhodně mým šálkem kávy, doufaje, že tomu tentokrát bude jinak, jsem se po letech rozhoupal k téhle psychedelické látce. Je i není. Stone se hodně soustředí na skandální výstupy neklidného frontmana, obrazově je znovu mimořádný, zřídka nudný ale taky. Pro Stonea další návrat ke klíčovému desetiletí, pro mě tak trochu povinnost, ke které se nemusím a ani nebudu vracet. 65% (07.11.2013)