Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Fredrik WenzelHrají:
Harris Dickinson, Charlbi Dean, Zlatko Burić, Woody Harrelson, Dolly De Leon, Vicki Berlin, Henrik Dorsin, Iris Berben, Jean-Christophe Folly (více)Obsahy(1)
Model Carl a jeho partnerka influencerka Yaya jsou pozváni na luxusní výletní plavbu. Společnost jim zde dělá opravdu vybraná smetánka. Je tu starý mládenec hledající životní lásku, výstřední ruský obchodník (Zlatko Buric) a celému mumraji vládne kapitán (Woody Harrelson), který je věčně pod parou. Když nečekaná událost zamíchá kartami, charaktery cestujících se ukáží v pravém světle. Dvojnásobný vítěz Zlaté palmy z festivalu v Cannes Ruben Östlund natočil břitce satirickou komedii o společenských rolích a opojné síle moci, která nenechá na žádném z pasažérů nit suchou. (Aerofilms)
(více)Videa (8)
Recenze (607)
Prvotřídní společenská satira, která se rafinovaným a místy zdravě neuctivým způsobem naváží do high society, influencerů, modelů a tak podobně. Alternativa k mistrovsky vypointovaným scénám Tarantina, jen s absencí splatterovských finále, ačkoliv i tak tu uprostřed filmu stříkají různé tekutiny na všechny strany. Škoda, že nejvíc odzbrojující momenty nejsou distribuovány stabilně po čas trvání celého filmu. Druhá polovina je výrazně méně kompaktní, ne tak zábavná a vlastně se už jen čeká na finále. Ovšem ta první je natolik osvěžující a tak komplexní v tom, o čem pojednává, že ji nelze neobdivovat. Přehlídka neotřelé nápaditosti tvůrců téhle low budget pecky. ()
Satira, která nechce být jednoduchá a jednostranná. Díky tomu je divácky překvapivě vstřícná a na zobrazená pomrknutí či popíchnutí se může chytit každý s alespoň trochu otevřenou myslí. Jen by mohla být trochu vyrovnanější. Zatímco pro mnohé je vrcholem kapitánská večeře, já si daleko víc užíval poznávání jednotlivých ješitů a snobů i nepředvídatelnou, pomalou, ale o to odvážnější závěrečnou část. Večeře je totiž scénou, kterou si zapamatuje úplně každý kvůli její otevřenosti, ale právě svou přepáleností si škodí. Ukazuje sice, jak se těžké chvíle nevyhnou nikomu na světě, ale je těch úkazů moc. Metaforu s válením se ve vlastních tělesných tekutinách jsem chytil napoprvé a nepotřeboval jsem ji mít tolikrát zopakovanou. Trojúhelník se nedoporučuje snadno, protože svou neopodstatněnou délkou může leckoho odradit, ale otázka "Jak bych se v takové situaci zachoval já?" je přítomna mnohokrát a pokaždé spouští vír otazníků, na které není snadné odpovědět ani sám sobě. ()
Rozumím tomu, že v době, kdy ve filmové nabídce dominují komiksové adaptace a výpravné fantasy, představuje Trojúhelník smutku sympatické civilní vybočení pro dospělejší publikum. Na druhou stranu, výjimečný kousek se nekoná, natož abych mohl hovořit o filmu roku. Po slibném začátku, kdy si Östlund střílí z povrchního světa modellingu (já vím, je to příliš snadný cíl, ale ty šlehy jsou trefné), je s každou další kapitolou stále víc protivně tezovitý. Nehledě na to, že prostřední část na lodi s blinkací scénou je sice řekněme vtipná, ale je to poněkud laciný humor, který by mohl figurovat i v nenáročných italských komediích 70. let. Na satiru kladu přece jen vyšší nároky. Problematický je v mých očích i casting. Funguje podle očekávání Woody Harrelson, své si odvádí Harris Dickinson a zajímavá je v menší roli šéfka stevardů Vicki Berlin. Tím jsem bohužel kladný pocit z ansámblu vyčerpal. Při vší úctě k předčasně zesnulé Charlbi Dean byla pouhou modelkou obsazenou do filmové role a vybavím si tucet hereček, které by kromě mondénní tvářičky prodaly i o dvě třídy lepší herectví. Dolly De Leon ve své variaci na Krále krysu mě minula úplně a třeba Henrik Dorsin je zapomenutelný zároveň s titulky. Čtvrtou hvězdičku nechám, ale na nekompromisním odsudku CheGuevary, který se stručně vypořádal s filmem jako K zemi hleď pro lepší lidi, bohužel něco bude. Seriálový Bílý lotos dokázal o tomtéž vyprávět s nepoměrně lepším výsledkem a nebude to pouze větším prostorem, který seriál skýtá. Celkový dojem: 65 %. ()
"I sell shit." Trojúhelník smutku sebejistě vstupuje do triumvirátu k Parazitovi a White Lotus. Je to taková hořká pohádka: jde o příjemně zjednodušenou, ale ne banální, šikanu povrchního světa nalakovaného marketingem, kde rovnost je prázdný trademark, a kde vysoké postavení ve společnosti nezaručuje potřebnost vaše nebo vaší profese pro přežití a rozkvět lidstva nebo vlastně čehokoliv. ___ Jde o pomíjivou návštěvu takové té terapeutické místnůstky, kde rozbíjíte vázy a talíře a křičíte a tak. Človeka to asi uvolní, je mu na chvíli hezky, ale pak se zase vrátí do stejného světa, který tu vybitou frustraci způsobil. __ Nebo jinak: jsou to dvě hodinky slastně cynického a požitkářského mučeníčka lidí, kteří těží ze současného nastavení tržního prostředí. Jsou karikováni, ano, ale ne démonizováni. Moc ve snímku korumpuje i ty, ke kterým bychom měli tendenci cítit sympatie. Buď korumpuje a nebo zkrátka rozesere. Reprodukuje bullshit svět, kde jsme trapný a absurdní a zbytečný a fajn a nic moc nemá smysl. Jděte na to, ať se politický profilujete jakkoliv, myslím, že vás to neurazí. Já se smál furt. A stejně nás to všechny spojí ve scénách se zvracením. EDIT1 (spoilery): po ztroskotání mi chybělo fyzické násilí jakožto nástroj k udržení původních mocenských pozic. EDIT2: ... a jakej to byl pro vás pocit, když moře vyplavilo tělo zesnulé manželky obchodníka s hnojivy, které jste se před půl hodinou s pocitem zadostiučinění smáli, jak se válí ve vlastních tělesných tekutinách? Od Östlunda to byl myslím super dloubanec směrem k divákům. ()
Skvěle zkonstruovaný komentář naší společnosti, který má hromadu povedených point, k tomu je to užasně vtipné. Avšak na můj vkus, až moc do očí bijící a očividné, kdy se mi začali ty postavy strácet a viděl jsem jen snahu něco říct pomocí figurek. Ale nebylo to až tak zásadní, takže i přesto krásná pecka. ()
Galerie (24)
Zajímavosti (11)
- Při plavbě na lodi má Therese (Iris Berben) ochrnutou pravou ruku, avšak na ostrově s ní hýbe a má ochrnutou levou ruku. (Jason.Cruger)
- Postava Yayi (Charlbi Dean) je inspirována podle kamarádky manželky Rubena Östlunda. (orionn12)
- První anglicky mluvený film švédského režiséra Rubena Östlunda. (Claw)
Reklama