Lekce Faust

Postavy, veci a priestor sa podivuhodne menia, stále istoty sa rozpadávajú, utvárajú a zase miznú hlinení homunkulovia - to všetko v kulisách každodenného, civilného sveta. Prepojovanie zdanlivo všedného plynutia s uvedenými metamorfózami vytvárajú magickú civilnosť Švankmajerovho sveta - dobre známu z jeho krátkych filmov, pre ktorú je typická výtvarne silná surrealistická poetika mixnutá čiernym humorom. Uhrančivé čaro bizarných nápadov je prítomné i v celovečernom filme. Švankmajer použil ako základ všeobecne známu literárnu predlohu o mužovi, večne nespokojnom s úrovňou poznania sveta, ochotného upísať sa temným silám za možnosť okúsiť všetko, dotknúť sa absolútneho vedenia. Hrané scény (geniálny Petr Čepek vo svojej poslednej hlavnej úlohe) sú nápadito kombinované s animovanými (obrovské vyrezávané drevené bábky) a vytvárajú netradičné spojenie. Režisér spojil príbeh Fausta dnešných dní s uhrančivým výtvarnom a stiesňujúcou atmosférou (nezabudnuteľná scéna vyvolávania diabla), ktorú však zároveň odľahčil humorom výtvarným (bábky) ale aj slovným. Ide napr. o priliehavé využitie dialógov Grabbeho divadelnej hry Don Juan a Faust. Som rád takémuto spôsobu pripomenutia polozabudnutého spisovateľa Christiana Dietricha Grabbeho, ktorého formálny štýl, humor a myšlienky boli veľkým vzorom pre neskoršie literárne práce Ladislava Klímu. (21.06.2005)

Výrazný umělec ovlivněný surrealismem a nevyzpytatelnou stránkou temnoty lidské duše Jan Švankmajer v roce 1994 předvádí další osobitý snímek, tentokráte s Faustovou tematikou. Tohle téma jej zajímalo už odedávna, jak sám prohlásil, po několika letech dostal Faustův mýtus (dle autora "klíčový pro naši civilizaci") podobu kombinovaného filmu: divadlo masek, loutkové divadlo, hraná sekvence a snová montáž. Švankmajerův Faust se však od toho Goethovského liší - je to obyčejný člověk z ulice, který je vytržen z každodenního rituálu a kterého jeho zvědavost zavede do míst, kde se lidská duše zmítá mezi peklem a nebesy. Petr Čepek alias Muž s aktovkou (tedy Faust) se z reálné postavy stává aktérem divadelního představení, loutkou ovládanou cizí vůlí. Díky síle zvědavosti se stává strůjcem svého vlastního osudu, který je však předem odsouzen k nicotě. Když pohlédne na Mefista, nahlíží do zrcadla - vidí sám sebe (nastává významný "dialog", kdy se lidská bytost setkává sama se sebou). Švankmajerův Faust není nijak výjimečnou osobností - vždyť se jím mohl stát kdokoliv, kdo dostal leták s mapkou. Je to čistě jen náhodná osoba, která sebou nechá manipulovat a dohraje svou roli do hořkého konce, aniž by se vzbouřil. V tom je skryto ono zdánlivě nehmatatelné poselství filmu - jde o aktuální problematiku. Švankmajerova Lekce Faust je vlastně sarkastickou a kousavou ukázkou manipulace, stejně tak úžasným výtvarným dílem. Mistr stvořil opět nekonvenční dílo, které jde drásavě do hloubky a odkazuje na současnost, resp. na současnou manipulaci všeho druhu, na lidskou determinovanost, na jeho laxnost. A stejně, jako je tomu u jeho předešlé (i následující) tvorby, nabízí tvůrce divákovi bohatý materiál pro další úvahy. Nutno dodat, že Petr Čepek předvedl perfektní, nezapomenutelný výkon. (13.01.2009)

Neskutečný Švankmajer a neskutečný Faust. Doposavad nedovedu přesně říct, proč tenhle film považuji za absolutní klenot. Je plný zvláštních metafor, počínaje matkou nesoucí dceru a vlekoucí za sebou panenku coby symbol lhostejnosti, všemožnými překážkami na cestě do pekel, které staví ústřední postavě samotná boží prozřetelnost, důkaz protřelé a de facto limitované moci ďábla v podobě vína, které tryská ze stolu, ale lze ho zastavit pouhým pootočením kohoutku. Těch obrazů, metafor a symbolů je tam mnoho, ne všechny jsou jednoduše vysvětlitelné, ale pokud se nad nimi zamyslíte, určitě dospějete ke svému pojetí tohoto mimořádného snímku. Švankmajer mnohokráte dokázal svoje mistrovství, které dalece přesahuje naše hranice, Lekce Faust je dle mého názoru jeho vrcholným dílem. (19.02.2011)

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%] (27.03.2024)

Sice jsem trochu postrádal freudiánskou grotesknost následujících Švankmajerových filmů (které mě, na rozdíl od kritiků hlasujících o nejlepších polistopadových snímcích, oslovily více), neboť jde vlastně spíše o expresionistické než surrealistické dílo, avšak vzhledem k věcem mezi nebem, zemí a peklem nemohu jít pod pět hvězdiček. Film je totiž strhujícím testamentem geniálního (a i přes svou popularitu vlastně poněkud nedoceněného) herce Petra Čepka, který se již těžce nemocný rozhodl věnovat zbytek svých sil tomuto i pro zdravého herce vysoce náročnému počinu. Vidím tu pozoruhodné paralely se závěrem života a díla Davida Bowieho. Je vůbec milým paradoxem, že zrovna Švankmajer se svým spíše loutkohereckým přístupem dokázal opakovaně nabídnout hercům jejich životní příležitosti, asi je to dáno odbouráním superega a ega, což se překrásně projevilo kupříkladu u zdivočelého Jana Třísky v Šílených. Svou poslední a taktéž dosti pikantní roli v Lekci Faust odehrál i někdejší Přednosta stanice Antonín Zacpal, kterému s pokročilým věkem přibylo mnoho charismatu, a pěkně sugestivní tu byl i Jan Kraus. Vizuální složka je jako vždy u Švankmajera okouzlující, akorát by možná animace mohlo být o něco více. Rozbor obsahu ponechávám raději povolaným faustologům. (10.04.2024)