Kostnice

Kouknul jsem na obě verze.. Ta hudební mi připadá trošku zdlouhavá, ale bizardnost toho songu to trochu zachraňuje a pravděpodobně to i lépe funguje jako studie(či portrét)památky jako takové.. Druhá verze je podkreslena audiokomentářem průvodkyně během školní exkurze a zde to začíná mít docela šťávu, protože babča je značně svérázná a její projev celému filmu dodává značně satirický podtext-čož mi připadá sympatičtější než myšlenková sterilita první verze. (28.08.2013)

I hle, švankmajer, tentokráte neanimujíce, neb nemá proč, protože záběry na lebku, v jejíž očním důlku prohání se šnek jsou příjemně bizarně poetické sami o sobě a to vůbec nemluvím o záběrech na různorodě poskládané kosti za doprovodu zpěvu jakési lepé ženštiny, kdy například text písně v jednu chvíle zní mimo jiné: "..Něco hezkéého, něco prostéého, něco krásnéého, něco vhodnéého.. " (04.07.2014)

Taková malá exkurze a jedna vskutku bizarní sbírka, tam bych nešel, hlavně tedy večer ani za těch 50kčs. Jde sice opět o osobitý a svým způsobem působivý filmeček ale jinak zas ničím vyjímečný. Existují dvě zcela rozdílné verze, ta o něco lepší je s Liškovým psycho hudebním doprovodem, tuším že tam byl ze začátku, také nějaký mluvený komentář, druhá je suchopárnější, žádná hudba, ovšem zas komentář od jedné fiktivní průvodkyně, který stál také zato. Za obě 3* ale i tak radši *animaci*. Je to slabší Švankmajer, tohle určitě nedalo takovou práci:-) (13.05.2006)

Úvodní komentář asociuje školní výklad ukrutně nezajímavé látky, ale ty obrázky…! Když kupříkladu kamera pomalu sestupuje do kobky s psychedelickými prostřihy na trouchnivějící lebky, mno, příjemné pocity to ve mně nevyvolávalo, což jistě ani nemělo. Švankmajer se projevil jako výsostný cynik, když k zběsile nasnímaným a ještě více zběsile sestříhaným záběrům na lidské kostry, nechává hrát píseň se slovy „je to krásné, je to něžné“, naprosto nekorespondující se znepokojivostí toho, co vidíme. Žaludek se mi zvedal tak jako tak. (15.04.2007)

Stačí už když si uvědomíme, že při vzniku jednoho dokumentu hrají prim tato čtyři jména - Rint, Švankmajer, Liška a Prévert - a hned je jasné, že z toho těžko může vzniknout dokument fádní, průměrný, ba vůbec nějakým způsobem normální. Kombinace jednoduchého, ale působivého rytmu hudby s unikátními pohyby kamery, báseň, která opěvuje zrod myšlenky a v kontrastu s tím zobrazení konce těla, jež je po čase znovu užito (znovuzrozeno) v další myšlence na umělecké dílo, či celkový bojkot faktografické popisnosti, to vše činí z Kostnice navýsost originální záležitost a to nejen v naší domácí kinematografii. (01.12.2016)