Spiklenci slasti

Pokud se dostanete do situace, kdy po vás bude náhodný laik chtít doporučení na jakýkoliv Švankmajerův film, ujistěte se že Spiklenci slasti jsou tím posledním filmem, o kterém se mu zmíníte. Pochopitelně to neznamená, že je špatný, proti tomu ostatně svědčí i 5* v mém hodnocení, ale podle mě musí být na tento film divák být připraven dávno dopředu a to soustavným brainwashingem jiných jeho filmů. Jednoduše je to film nejméně stravitelný a to hned z nékolika důvodů. Zatímco jednu skupinu lidí odradí typická úchylnost, tentokrát navíc umocněná silnou sexualitou jako hlavním motivem, další skupina lidí začne ohrnovat rypáčky nad veskrze lacinou vizuální stránku (skutečně podobný obraz produkuje i moje amaterská kamera) a zbytek obecenstva ještě prořídne díky těm, co se nemohou vtěsnat do hereckých výkonů. U Švankmajera jsme zvyklí předevśím na jeho animace a když už se nějaké živé postavy v jeho fimech vyskytují, povětšínou rovněž v bizardních úlohách a málokdy skutečně mluví (výjimkou je např. Zahrada nebo Otrantský zámek), dalo by se proto říct, že režisér s herci patřičně pracovat neumí. To je však základní chyba, je tomu totiž právě naopak. Ano, herci působí naprosto neobyčejně a nepřirozeně především díky tomu, že nemluví když je to třeba, při veškerých stycích a možnostech komunikace jen jaksi mumlají a vydávají podivné zvuky, jenže i toho nejméně inteligentního člověka by to mělo navést na základní myšlenku filmu. Přiznám se, že i já jsem během sledování dost často měnil postoje, film odsuzoval, pak zase vychválil, pak nevěděl co si myslet, jenźe pak pŕišla pointa, poslední scéna, zatmívačka a já pŕestal dýchat. Ne proto, že by to bylo nějak šokující nebo překvapivé, nýbrž extrémně působivé. Zpětně do sebe celý film začne zapadat, chápete do detailu každičký prvek a chrochtáte blahem nad tak dokonalou kompozicí. Znám lidi, kteří Švankmajeru tvorbu pokládají především za interesantní vizuální počin, těm však, kdo mají potíže s odhalováním jejich point lze doporičit právě filmy jako tento. A rozhodně také těm, kdo tvrdí, že Švankmajer nemá na celovečeráky bez animací. (13.10.2006)

Pozoruhodný filmový počin z 90. let, k němuž je možno přistupovat mnoha způsoby - osobně jsem se na Spiklence slasti díval především jako na neuvěřitelný bizar, který je velkolepě zábavnou a promyšlenou zprávou ze své doby (na poštovních známkách Václav Havel, v ulicích staré škodovky 120, v televizi hlasatelka Anna Wetlinská...), ale nejen to - ten film je i jakousi znepokojivou vizí o světě, kde je každý tak trochu perverzní a kde lidé upřednostňují autoerotické aktivity před těmi párovými. Osobně bych se nerad dožil doby, kdy bude starý dobrý šukání jen přežitkem minulosti - scéna s nahatým Lábusem, který si to rozdává s virtuální televizní moderátorkou na šíleném masturbačním zařízení, je v tomto smyslu neuvěřitelně směšná a varovná zároveň. Kdyby takový film vznikal dnes, na mušku by si mohl brát zástupy moderních lidí, kteří v osamění masturbují u svých počítačů nad internetovým pornem, kterému už údajně řada lidí dává přednost před reálným sexem. Och, v jakém bláznivém světě to žijeme! Coby velký fanda a milovník Švankamajerovy filmové tvorby, jsem tento film zhlédl s velkým zájmem a výborně se u něj pobavil, byť ta spokojenost není zcela bezvýhradná. Občas se mi tam vkrádala jistá znuděnost a - co stojí více za zmínku - i náznaky nevolnosti, protože ten film je občas docela hodně nechutný (Hrzánová vyklepávající si z nosu chlebové kuličky, kočka olizující menstruační krev z použité vložky, nahý Pavel Nový, který si po holém zadku přejíždí bizarními erotickými pomůckami vlastní výroby...) - kdo neviděl, dovede si jen těžko představit. Svérázný film, který asi není pro každého, ale bezpředsudeční diváci s otevřenou hlavou by si z něj mohli i dnes odnést velmi nevšední zážitek - ten film vůbec nezestárnul a je dnes možná ještě zajímavější než tehdy. Mimochodem v závěrečných titulcích zaujme informace o "odborných poradcích" filmu: L. Sacher-Masoch, F. de Sade, S. Freud, L. Buñuel, M. Ernst a B. Brouk - komu ta jména něco říkají, ten si dovede o tom filmu udělat dobrou představu, ještě než ho uvidí. (20.03.2016)

Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie. Vždyť co Švankmajer provádí s ikonou serióznosti a korektnosti, jakou je hlasatelka ČST, to je rouhání svatokrádežnější, než kdyby předvedl porno papeže s Večerníčkem. Angažováním živé Anny Wetlinské (jejíž jméno můžeme číst i na balíčku od pošťačky Hrzánové) ustavuje Švankmajer ve svém filmu čtyřdimenzionální prostor. Co vlastně spojuje jeho spiklence? Především nutkavá potřeba cítit, pociťovat, fyzicky zakoušet. Zároveň potřeba (erotického) vztahu, jehož nezbytnou složkou je přesná homeostatická rovnice (o mnoha neznámých), u každého jiná. Tyto dvě potřeby a jejich naplňování, resp. ukájení, se ovšem vzájemně míjejí. Divné, že? Do hlubin symboliky jednotlivých akcí a jejich propriet se nehodlám pouštět, nejsa k tomu kompetentní. Všimněme si však alespoň protikladnosti toho, co „dostává“ Nového (ptačí chlupaté a škrábavé dráždění pokožky) a jeho manželku Wetlinskou (rybí studená, mokrá, mrtvá hladkost); v téže kádi Domina utopí Slepičáka, jenž je (coby pernatec) jejím vrahem a jejichž ne-vztah je podivuhodně komplementární. Dokonalá homeostáza rovná se smrti. Lábusův stroj na iluzi bohyně z obrazovky přesně odpovídá průrvě v realitě každého vztahu: vidíme bytost, o jejíž skutečnosti nic nevíme a vnímáme akce, které provádí stroj jejího těla, domnívajíce se, že "ji" milujeme a že "ona" miluje nás. Pošťačka to řeší přesně obráceně: sama spojovatelkou mezi všemi ostatními, žije jen ve své hlavě nabouchané chlebovými kuličkami - má jistotu pravdivosti, jíž disponuje jedině sen. Co ale ještě spojuje šest spiklenců slasti? Je to právě onen spiklenecký vztah ke světu; tajně, pokradmu, pološpiónsky, nedůvěřivě, dychtivě a opatrně „ukrádat“ z tohoto světa podivuhodné drobnosti, které se v něm nacházejí, s nimi nějak nakládat, tvořit, aranžovat. Tušit tajnou řeč fádních věcí, skryté významy banalit, svět jako schránku tajemství. Jsou to lidé vytahující věci ze zásuvek a zase je tam ukládající, lidé lezoucí do skříní – které skrývají nejen tajnosti jejich vlastního nevědomí. Taková skříň může být tajným vchodem do nitra zeměkoule. Například. Útěšný film. Proti pornošuntu, který nás všude obklopuje, bojuje tím, že ho bere až nábožně vážně. Dokud budou lidé, kteří se na svět dívají tak, jako se dívá Švankmajer, není tento svět ještě zcela ztracen. Komentáře: Flipper, dwi (15.09.2011)

Spiklenci slasti jsou klasickým Švankmajerismem. Umělecké dílo, na které se krásně kouká, ovšem těžko pochopí, ale svou pointu to má. V tomto případě náš velký PAN umělec alegoricky ukazuje perverznost naší společnosti a touhu po dosažení uspokojení. Jsem přesvědčen, že Sigmund Freud z nebeských výšin aplauduje. 75% (17.06.2012)

Tento film byl pro mě naprostým úletem. Myslím, že filmů o sexuálních úchylkách je mnoho a zdá se mi, že toto téma je natolik úchylné samo o sobě, že film už by mohl být trochu vkusnější. Téma jako takové není špatné, nevadí mi podivovat se nad tím čeho všeho jsou lidé schpní, ale zrovna tento film mi vůbec nic neřekl. 85min údivu nad tím, jak to proboha skončí a jak mám pochopit zcela němý film o praštěných lidéch neschopných komunikace s normálním světem... Možná za pár let Spiklence pochopím jinak a ocením, dnes mi to ale přišlo nezajímavé a stěží jsem dokoukala do konce. (03.07.2008)