Zánik domu Usherů

Nejvěrnější zpracování Poeovy povídky Zánik domu Usherů jaké znám. I když je trochu podvodné, jelikož se jedná o četbu povídky – v Čepkově podání výjimečnou –, doprovázenou obrazy, místy surrealistickými. Je nihilistické? Ano! Je dekadentní? Jistě! Stejně jako Poeova povídka a Poe sám. Rozumím, že to někomu vadí, ovšem potom nechápu, proč vyhledává Poeova díla. Děj byl pro něj jen prostředkem, jak ve čtenáři způsobit zamýšlený psychologický stav – nejčastěji strach –, proto je podle mě surrealistické pojetí podstatně vhodnější než Cormanovo realistické převyprávění a roztažení děje na více než hodinu. Ke zhlédnutí na webu ČT. (23.11.2017)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Hypnotický zážitek. Po prvních třiceti vteřinách, kdy jsem pochopil, o co půjde, jsem se dost vyděsil - celou dobu se koukat na Švankmajerovy surrealistické animace, to není nic moc pro mě, nejsem jeho obdivovatel a jeho rukopis mi všude připadá stejný, příliš zřetelný a ne tolik zajímavý, jak se o něm mluví. Jenže tady mě o chytlo. Mohl za to hlavně Čepkův geniální přednes, který mě přikoval k obrazovce, a postupně jsem se začal do psychedelie před sebou nořit hlouběji a hlouběji. Animační scény s rakví nebo židlemi byly jednoduše skvělé a vše vyvrcholilo v makabrózním finále. Netřeba herců, netřeba světa, stačí jen pokřivené uzavřené plesnivé a rozpadající se sídlo. Měl jsem z těch patnácti minut před sebou obavy - a když uběhly, litoval jsem jen toho, že byly tak krátké. (19.12.2015)

Petr Čepek čte E.A.Poea a Švankmajer k tomu přihazuje sled obrazů, které s přednášeným dějem nemají mnoho společného a záleží jen na divákově představivosti, jak s tím naloží. Já tím způsobem, že tomu dám za tři*, zřejmě má představivost končí tam, kde ta Švankmajerova teprve začíná. Krátké a divné, ani pocitově mně to příliiš neoslovilo, ačkoliv tvorbu Jana Švankmajera mám moc rád. (24.08.2003)

http://www.youtube.com/watch?v=lk6xV5sQ8KA + http://www.youtube.com/watch?v=26heocwLX-Q Nepředstavujte si pod tím animák. Jde o dílko maximálně nefilmového charakteru. Spíš Čepkův přednes Poeovy povídky o domu hrůzy, který se propadne do močálu, s takovou slideshow Švankmajerovských obrazů a animací, které doprovázejí děj. Přesto, nebo právě proto, se mi to velmi líbilo. Během první minuty mě pohltila jak atmosféra povídky, tak atmosféra té "slideshow", a nepustila mě až do konce. Jako zdi kolem Usherova sídla se postupně zhutňuje, deprimuje a vážní víc a víc, a film je čím dál lepší. Vynikajícně depresivní grafická stránka, skvělá hudba. Ději - protože až na pár nepodstatných vynechávek doslovně cituje Velmistra hrůzy - se samozřejmě nedá nic vytknout. Jedinou nevýhodou je Čepkův komentář, upřímně řečeno není moc dobře čtený, hlavně ve veršované pasáži je příliš monotónní a nerespektuje větnou intonaci (říkám jako fanatik přes mluvené slovo a člověk, jenž si Čepka nesmírně váží). Tři mistři, Poe, Švankmajer a Čepek, spojili síly a vytvořili úchvatný krátký film. Mimo své kvality je zajímavý i jako formální vzor. Toto je totiž bezesporu nejlepší způsob, jak zfilmovat literární dílo. (16.04.2009)