Zvláštní bytosti

Co na tom po 30 letech vydrželo: tempo, nasycenost obsahem a tedy scénář - velmi solidní, jdoucí od jednoho k druhému, bez plytkostí a bezradnosti devadesátkových debutů, a pak samo kamera, mizanscéna a barevný plán. O naivitě bylo řečeno dost. Vzpomněl jsem si na Helgeho Stud - co ušel “občanský film” za cestu od šedesátek… Pijatika v bunkru mi pripomnela Popel a démant, jinak je v tom hodně z osmdesátkové Chytilové (Vlčí bouda), a Jiřího Svobody a snad i z Jakubiska (Dovidenia v pekle...). A tedy je to stejně jako Džusový román silně eklektická filmařina - Fenič měl vzory a nestihl se v těch dvou filmech úplně vymanit. Jinak skvělí neokoukaní herci. Bavilo. (17.08.2021)

Taková psychedelická road-movie na pohřeb socialismu v Československu. V tom filmu je všechno. únor, srpen, holubáří kroužek, střelecký kroužek, fízly rozprášenej koncert... Škoda těch dialogů, že jsou odříkávány tak pateticky a divadelně. Feničovy filmy na mě začínají působit podobně jako Rochovy.. (27.12.2009)

40% — Symbolický film, který vznikl v nepříliš příznivé době. Tedy, jak se to vezme. Natočen byl na jaře roku 1989 a nebýt té doby, nemohl by asi ani vzniknout. Protože však šel do distribuce až v roce 1990, kdy mezitím čas oponou trhnul a kritizovat komunistické pohlaváry již nebylo odvážné, ale naopak to patřilo k bontonu, jeho provokativnost a odvaha poněkud vyšuměla. Mě osobně dosti překvapila účast kovaných komunistických soudruhů, např. Adolfa Filipa, ale především Josefa Větrovce. Buď se Feničovi podařilo před nimi dokonale utajit, v jakém filmu vlastně hrají, což se mi moc nezdá, nebo sami pochopili, že tehdejší režim je dlouhodobě neudržitelný, a chtěli být vidět v takovémhle filmu. Co se vlastního příběhu týká, je to trochu problém většiny symbolických filmů — děj je poplatný zvolenému symbolismu, takže se tu dočkáme ne úplně jasných situací, projevů a postav (např. člověk hledající nivelační bod). Děj se nakonec dočká svého oblouku a propojí zdánlivě nesouvisejícího vojáka s komunistickým pohlavárem, který ho využil (zneužil) jako řidiče. Viděno optikou doby vzniku, Fenič se s tím tedy opravdu nepáral, bohužel už po návštěvě premiéry jsem odcházel se smíšenými pocity. (04.07.2016)

Proč nejsou Bytosti stejně kultovní jako Kouř? Protože tu není Dj Arnoštek. Za sebe musím říct, že mě film nadchnul. Ale jako v případě Kouře a jiných sklepáckých filmů, kdo nemá rád absurdní humor, ať se na to raději nekouká. Zasloužilo by to 4 hvězdy, ale štve mě, jak to tu všichni odsuzují. 57 procent si tenhle film opravdu nezaslouží. (24.01.2011)

Při sledování nepříliš strhujícího fimu mi zbylo dost prostoru pro vlastní vzpomínky a úvahy. Znal jsem také někoho takového, když jsem se až do roku 89 zašíval ve vývojové konstrukci? Určitě ano, přestože ne tak jednostranně vyhraněného. Každá fabrika jich měla několik na různých postech, přičemž pokrývali veškeré její interní (jako tvůrčí složka) a externí (jako kontrolní složka) aktivity. Škoda je, že na komunistického funkcionáře Zdeňka Pešana byla upřena výhradní pozornost, zatímco ostatní postavy se rozplývaly v jednorázových, a proto dějově nedotažených, akcích. A naopak, na jeho bedra se naložilo všechno, co mohl snést, a proto už nebylo možno se domnívat, čeho je (ještě by byl) schopen. Totální potlačení symbolické a imaginární složky na úkor reálna (Lacan) je podle mě největším nedostatkem filmu. Možné symboly, jako Nohavica, Půlnoc nebo Menzel, jsou zde jen pouhou karikaturou. Pozn. 1: Tím se zcela liším od vývodů sportovce ***, který naopak hovoří o symbolickém pojetí a symbolické rovině. Pozn. 2: Tento Feničův film patři beze sporu do šuflete označovaného jako "agitky". Jeho "danse macabre" uzavírá kruh rozpohybovaný filmy typu "Dneska se bude tančit všude" a skromě pokračující (tak tak k rotaci stačícími) mormalizačními seriály. Fenič tento kruh spojil tím, že své ultra minus připojil k ultra plus - a v tom také vidím největší přínos filmu. Historie agitek tím zajisté není překonána, jen se točí v jiných kruzích. (17.12.2018)