Kolja

Po všech sránkách skvěle natočený film. Všechno je vypiplané do toho nejmešího detailu. Svěrákům se prostě podařilo natočit film, jaký toho Oscara získat musel, jelikož na to má. Z mého osobního hlediska je však v Koljovi moc sentimentu, násládlosti (hlavně ta hudba chvílemi moc tlačí na pilu....tedy, na smyčce) a vůbec takové té snahy očividně diváka dojmout a pobavit ho roztomilým humorem (nic proti tomu, jenže Svěráci to v Koljovi až moc dávají najevo). Takže čtyři hvězdičky a ne jinak. (02.08.2005)

Jestliže svou nepokrytou inspiraci Hollywoodem (potažmo Spielbergem) dává Svěrák jako filmař plně najevo už v "Akumulátorovi" tak Kolja jí dává přímo štempl s podpisem. Spíš než filmu vyčítat jeho neskrývanou prvoplánovost bych uvažoval o její míře. Když ovšem vidím film s odstupem několika let., nezbývá mi konstatovat, že Svěrák pro mě nadále zůstává jediným filmařem naší porevoluční filmové éry, který mi má co říci. Ale hlavně, tohle je jeden z nejlepších a nejpřirozenějších filmů o muzikantech, co znám, "pekárnu" jsem si už totiž taky užil. (12.02.2007)

Co jiného než kvalita může vzejít z tvorby dvojice Svěrák a Svěrák. Nádherně zpracovaný lehce sentimentální snímek, který časem zraje jako víno. Duo Svěráků jsou klasičtí čeští kumštýři, kteří točí pro nás, pro českého diváka. Jemný humor i rodinné poetické drámo ovlivněné dobou. Česko-ruské smíření napříč několika generacemi. Jan Svěrák každým filmem pokračuje v tradici kvalit československé kinematografie. K plnému počtu mi rozhodně pomohla i nádherná hudba Ondřeje Soukupa. (20.10.2011)

Zdenek Sverák sa v jednej relácii zabával na tom, že tesne po získaní oscara bola na verejnoprávnej televízii diskusia filmových kritikov o tom, aký je Kolja zlý film a strašný gýč. Ja dúfam, že ak raz my slováci budeme mať to šťastie, že získame zahraničného oscara, tak nebudeme vlastným tvorcom tak závidieť. Dojemný gýč sa dá brať ako podžáner a Kolja je jeho najlepším predstaviteľom. (13.10.2012)

Snad jen Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (zejména Tmavomodrý svět a právě Kolja) lehce trnitá. Nepočítám jeho mladší počiny, které si mě zřejmě nezískají nikdy. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu rozhovorů scénárista Zdeněk Svěrák. Použil sakra správná slova. „Horší“ pak zvolil stárnoucí proutník František Louka do dotazníku po návratu ze Západu (Setkal jste se během pobytu s emigrantama? Já napsal: Setkal. Pak tam byla rubrika: Rozveďte, o čem jste hovořili. Já napsal: Celkem vo hovnu, soudruhu Bláho.). A už se to s ním vezlo. Kdysi uznávaný violoncellista na sklonku umírající éry socialismu hraje na pohřbech, dává hodiny hudební výchovy a občas renovuje náhrobky. Nakonec odhodí zbytky své hrdosti a udělá něco, k čemu státní bezpečnost rozhodně není nakloněná. Čtyřicet tisíc se nicméně hodí: nejen na trabanta, ale i na maminčiny děravé okapy. A za pár dnů i na nové botky bezbranného dítěte, které vyženil. Silný nadějeplný příběh (laskavý i kalkulující) a vtipné dialogy zdobí tuhle látku stejně jako herecké výkony všech zúčastněných (včetně malého Andreje Chalimonova). Nutno připomenout i dokonalou kameru Vladimíra Smutného (spousta jemných detailů a nápadů) a přesnou hudbu Ondřeje Soukupa. Vytknul bych akorát kvapný závěr. Jinak radost, ke které se zase někdy rád vrátím. (27.09.2019)