Kolja

Kedysi zo školy chodili na ten film povinne. A puberťáci boli vo vytržení, lebo aj 15roční si pošmakovali pohľadom na Šuvadovú, ktorá sa predvádzala v scénke so Svěrákom a vykol jej prsník. To boli ešte časy, že na také sa čakalo, mládež sa bežne k nahote nedostala. Dnes jej leží všetko rovno v mobile a na prsníky kuž každý kašle. Kolja je stále pamätný film, výnimočný, pekný. Nepoviem krásny, lebo scénka s krásnou vlajkou je nezabudnuteľná a má úplne iný význam. (06.09.2022)

"And the Oscar goes to ... Kolya! " O téhle větě se jistě Janu a Zdeňku Svěrákovým zdálo už během psaní scénáře a vlastního natáčení. Přípravy na film byly veliké, zákulisní informace hovořily o skutečné bombě a výsledná podoba filmu nadchla milióny diváků nejen u nás. Hlubokce lidský příběh, který je sice v globálním vyznění smutný, ale je servírovaný půvabně milou a laskavě humornou formou, si nepochybně svého Oscara zaslouží. A my můžeme jen doufat, že se Janu Svěrákovi a jeho otci podaří ještě nějaký podobný "zásah", třeba i s žánrově poněkud odlišným filmem, který ale zase dokáže vzbudit v divácích z celého světa pozitivní emoce, tak jako to dokázal Kolja, jehož mnozí z nás zařadili mezi české národní klenoty. (29.08.2002)

Snad jen Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (zejména Tmavomodrý svět a právě Kolja) lehce trnitá. Nepočítám jeho mladší počiny, které si mě zřejmě nezískají nikdy. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu rozhovorů scénárista Zdeněk Svěrák. Použil sakra správná slova. „Horší“ pak zvolil stárnoucí proutník František Louka do dotazníku po návratu ze Západu (Setkal jste se během pobytu s emigrantama? Já napsal: Setkal. Pak tam byla rubrika: Rozveďte, o čem jste hovořili. Já napsal: Celkem vo hovnu, soudruhu Bláho.). A už se to s ním vezlo. Kdysi uznávaný violoncellista na sklonku umírající éry socialismu hraje na pohřbech, dává hodiny hudební výchovy a občas renovuje náhrobky. Nakonec odhodí zbytky své hrdosti a udělá něco, k čemu státní bezpečnost rozhodně není nakloněná. Čtyřicet tisíc se nicméně hodí: nejen na trabanta, ale i na maminčiny děravé okapy. A za pár dnů i na nové botky bezbranného dítěte, které vyženil. Silný nadějeplný příběh (laskavý i kalkulující) a vtipné dialogy zdobí tuhle látku stejně jako herecké výkony všech zúčastněných (včetně malého Andreje Chalimonova). Nutno připomenout i dokonalou kameru Vladimíra Smutného (spousta jemných detailů a nápadů) a přesnou hudbu Ondřeje Soukupa. Vytknul bych akorát kvapný závěr. Jinak radost, ke které se zase někdy rád vrátím. (27.09.2019)

Přehrávající a celkově nevěrohodný Táborský má naštěstí tak drobnou roli, že nedovede výsledný dojem takřka vůbec ovlivnit. A výsledkem je pěkný, neurážlivě sentimentální film, natočený podle tradičního schématu, které nemůže selhat. A to prosím není výtka, jen pouhé konstatování, proč podle mne nejde o nějakou filmovou superbombu. Vyčítám jen toho Táborského :-) (17.08.2007)

Pro tenhle film pánů Svěráka a Svěráka, není nutno míti zákonitě povolené svěrače, pro pochopení a slzavé ukápnutí stačí býti dokonale empatickým a míti citlivou a vnímavou duši hned pod srdcem na levém místě, a nebo zestárnout... to se stalo mně. Před lety, jako mladý padesátník, bych tomu nasadil korunu a dal tak tři pizdy, což by bylo více než skandální, skoro o euro víc než to, že již nejsou padesátníky a na koruny, královské, se chodí vrávoravě zvracet. Ta nostalgie. (17.11.2014)