Čas

Dne(s) 22. 7. 2021 do kinodistribuce vstupují dva výborné filmy: ROZHNĚVANÝ MUŽ Guye Ritchieho a ČAS (OLD) M. Night Shyamalana. Potěcha prvního vychází z toho, jak prostřednictvím vypravěčských a žánrových strategií dopřává náležitou multižánrovou zábavu (policejní parťácký akčák-revenge-heist), druhý je naprosto fascinující, intenzivní emocionální reakce vyvolávající estetický objekt založený na rozrušování základních jistot._____ Pokud je pro Shyamalanovu režijní i scenáristickou filmografii jako kvalitativně velmi rozmanitý celek něco příznačného, je to - vedle tematického důrazu na rodinné hodnoty a narušení dominantního řádu zdola - vyvádění ze zažitých zvyklostí, jejich rozrušování na úrovni formy, žánru, významových rámců i vztahování se ke světu. Kriticky a komerčně velmi dobře přijatý a průlomový ŠESTÝ SMYSL byl ještě pro mnohé akceptovatelný díky tomu, že nespolehlivě odvyprávěné dílo se díky pointě přerámovalo z duchařského hororu na psychologické drama o traumatizovaných mužích, a tak napodruhé nabízelo jiný zážitek. Předposlední SKLENĚNÝ měl pro unisimo nadšení až moc toho systematického podvracení očekávání spojených s žánrovým narativním filmem (navíc něčeho kvůli nadprodukci tak omšelého jako superhrdinský cross-over!)._____ ČAS je i díky Shyamalanově víc než hitchcockovskému cameu, které je co do možných výkladů srovnatelné s VESNICÍ a ŽENOU VE VODĚ, přiznaným metafikčním experimentem. A v Indově tvorbě jde ZDALEKA nejdál co do provokativního vzpírání se normám a návykům. (Mmch i zdvojená pointa - větší s osvětlením fungování světa příběhu a menší jdoucí po postavách - à la VYVOLENÝ má podobu experimentu, a to z filozofie, kdy jde o obdobu tzv. tramvajového dilematu přeneseného na úroveň světa příběhu a ne/odhalení jeho fungovaní vzhledem k  morálním implikacím.) Vzpouzí se snadnému žánrovému uchopení. Je to rodinné drama o znovu-ustanovení rozpadajícího se páru? Je to psychologické drama o psychických a biologických nemocech, vypořádání se s nimi a dopadu na blízké? Je to sci-fi, ve kterém figuruje nadpřirozeno? Je to detektivka, ve které je záhada ohledně nalezeného mrtvého těla? Je to horor, v němž figuruje narušený vrah, případně tělesný horor, či horor s narativem o šíleném vědci? Je to dětský film o síle přátelství? Je to komedie s dost suchým a někdy velmi výstředním humorem? Je to paranoidní/konspirační thriller o sledujících a sledovaných? Je to survival, tj. příběh o přežití, a svým způsobem katastrofická podívaná? Je to... tohle všechno, někdy ještě víc - a někdy je to něco z toho i najednou (!), potažmo ve velmi krátkých úsecích po sobě. Například něco z vyvražďovačky může být díky křížovému střihu kombinováno s body hororem a obojí vyústit jak do funkční satiry (pomíjivost povrchních hodnot jako krása vzhledem k plynutí času), tak velmi jímavého rodinného dramatu (důležité hodnoty vzhledem k plynutí času)._____ Uvedený příklad měl doložit, jak zjevně záměrně tonálně i co do žánrové kombinatroniky to dílo nejde vstříc těm, kdo mají potřebu předepisovat náležitou podobu a chtějí mít převahu nad estetickým objektem (vyjadřovanou pak v relativně krátkých a nabubřelých dement... teda, komentech). Popisované ale nedávalo najevo, jak je film pozoruhodným způsobem nekonvenční i co do formálních postupů. Pro představu a s trochou nadsázky napsáno: kdyby Spielbergovi scenáristé (vzhlédnuvší se v ČELISTECH a JURSKÉM PARKU) přepisovali nalezený námět od Hitchcocka (s pozůstatky z PSYCHA a PTÁKŮ i OKNA DO DVORA) a Serlinga, takhle nějak by to dopadlo, kdyby ho zfilmoval zplozenec vášnivé, kilogramy koksu doprovázané noci mezi Brianem De Palmou a Joem Dantem. Kde si jiné snímky utvoří nějaký systém, kterého se drží, v ČAS je snad každá scéna (znovu)ozvláštňována, až je člověk najednou šokován, když se užije konvenční figury záběr-protizáběr při dialogu dvou osob. Například extrémní rozostření, vyjadřující postupnou ztrátu zraku jedné postavy, je následováno zvukovými hrátkami s prostorovým mixem a hlasitostí, vyjadřující postupnou ztrátu sluchu jiné postavy, a to je posléze následováno dlouhou jízdou kamery s panorámováním zprava doleva, vyjadřující rychle ulpívající čas v jednom záběru a nemožnost úniku z něj. Popsal jsem přitom souslednost (!) ještě těch tradičněji řešených výjevů. Nelze se přitom spoléhat ani na postavy, které mění vzhled (i oblečení jako vodítko je místy matoucí, příp. významy nesoucí - "po rodičích"), herci a herečky přechází mezi několika typy herectví, nebo se v jedné sekvenci několik různých typů schválně sráží._____ Jasně, je to shyamalanovina, a tak to do sebe na konec vše zapadne. Každý dialog anebo monolog je dříve či později zužitkován, k visící příčině se navrátíme a otázky jsou zodpovězeny (ok, spíše později, některé zdánlivě nedůležité věty anebo "rekvizity" ze začátku až po hodině a půl). Nějaký řád - na úrovni formálních postupů, převládajícího žánru, znalostí o světě příběhu a jeho pravidlech i těch našich ontologických jistotách a lžích pohánějících chod světa (důležitost krásy, stabilní práce, vztah k bližním atd.) - je nastolen, nebo tedy znovuobnoven. Málokdo ale nesmírně promyšleně, velmi důsledně a obdivuhodně dovede vnášet chaos do řádu tak jako Shyamalan. Dosavadní film roku. (23.07.2021) (méně) (více)