Skalpel, prosím

Krásný příběh o tom jak je někdy všechna lékařská věda proti přírodě bezmocná, ale o životě může rozhodnou jen lidské odhodlání a víra. V celé linii příběhu na mě nejvíc působí nemoc dcery doc. Krtka, jeho bezmoc jí pomoc a vlastně celá žaloba lékařství, které zasvětil celý život a sám dceři pomoc nemůže. Napadlo mě jestli bych to na jeho místě taky dokázal, takhle s ní mluvit. 22. 10. 2023: Moc hezký příběh, stále je tam něco nového nebo něco, co člověk vnímá jinak, Vztahy lidí, všudypřítomná smrt a děj který herci nehrají ale žijí ho. (04.10.2016)

Velice výmluvný, stoprocentně nadčasový - a především až bolestně LIDSKÝ příběh. Mnohé vypovídá jen očima ... aniž by se musel spoléhat na dialogy - a přitom dokonale vystihuje podstatu profese, kterou bych zastávat nechtěla ... ani nemohla. Nestačila bych na ni fyzicky - a nezvládla bych ji psychicky. Se stejným zaujetím - a s takřka chirurgickou přesností vyobrazuje i povahu profesora - neurochirurga, který dobrovolně podstupuje své každodenní neokázalé zápasy se smrtí. Nebojuje za sebe, ale za druhé. Nemá rytířské brnění, meč ani štít - jeho výbava je o poznání skromnější: Je vyzbrojen "jen" bílým pláštěm, mikroskopem a skalpelem ... a k ruce má svůj tým. Vždyť každý rytíř by měl mít svou družinu, aby nezůstal na všechny bitvy samojediný. Jeho síla spočívá i v jeho slabosti ... a naopak. Musí být přísný k sobě i k druhým, jinak by nemohl vykonávat svou práci, jinak by nemohl být špičkou ve svém oboru. Je jen člověkem, tudíž má i své chyby, ale je upřímný k sobě i k vám ... nejenom tehdy, když se ohlíží proti proudu času za svým životem. Lidé jako on si zaslouží to nejvyšší uznání, přesto většina z nich zůstává v anonymitě, na rozdíl od nejroztodivnějších "celebrit", které se rády zviditelňují při každé příležitosti - a přitom jim nesahají ani po kotníky. Ale ... co oni sami ? Stáli by o pomíjivou světskou slávu, která by je připravila o soukromí ... stáli by o přízeň davu, která je povrchní a nestálá - i vlezlá a otravná, pokud je jí nadbytek ? A tak je snímek o skalpelu a ruce, která ho vede, vyjádřením díků každému z nich. (05.10.2020)

Tomuto filmu jsem se vyhýbal jak čert kříži, jeho sledování bylo doprovázeno občasnými pohledy na hodinky, ale celkový dojem byl kupodivu docela pozitivní. Docela, ne zcela. Ačkoliv je to bezesporu velmi povedený film, který se opírá o psychologii postav, děj je díky mnoha vedlejším postavám roztříštěný a jakýsi tmel v podobě vnitřního monologu (jink by to přece nebylo tak psychologické, že;-) hlavního hrdiny mi v plném prožitku rozhodně nepomáhal. Spíše než o dramatický oblouk tu jde o vykreslení postav, života v nemocnici, náročnosti práce a nároků na lékaře. Ne, není to málo, obzvláště vezmeme-li v potaz skvělé výkony herců. Přesto mám z filmu pocit jako z českých nemocnic - chlad a odtažitost. (25.09.2008)

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost. (28.03.2008)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)